Paměti starého psa

Ďáblova Studánka

Na sklonku února povídá Pretina : ta zima je nějaká dlouhá. Nohy už mě taky neslouží, co kdychychom se jeli podívat za mojí maminkou ? Cože, za tchýní ! Asi ti káplo na kebulku ne ? Tam nejedu, jeď si sama. A ona, že jede. Vzala ssebou lidskou smečku a vyrazili. Trochu jsem se o ně bál, ale nakonec se mi vrátili. Měl jsem čekat u dveří a ne žvejkat tu trávu, ať koukám, jak koukám, vidím tu mojí holku nějak dvakrát. Nebo je to něco jinšího ?

A bylo. Byl to přírůstek do rodiny. Že já kokr nejel s nima, nic by domů netahali.

Ale zase to mohla bejt prča, prej tam bylo tolik šeltiích holek, že bzch se měl jako tureckej Alík.