Paměti starého psa

Nebeská louka

Jmenuji se Pretty Poly z Ďáblovy Studánky, doma mi říkali Pretinko.

Přináším Vám své vyprávění z putování za Nebeskou loukou a příběhy, co se mi udály.

Snad se Vám budou líbit.

Tu noc jsem nemohla usnout a zlá nemoc způsobila, že mě bolel celej pejsek. Najednou se přede mnou začalo jakoby rozednívat, modré světlo pomalu sílilo, až se z něj vytvořila postava krásné paní v dlouhých šatech. Co mě udivilo, ta paní měla na zádech křídla jako ptáčci. Ani jsem si neuvědomovala, že se nebojím, jen jsem zírala na to zjevení.

„Pretinko“   náhle tiše řekla ta bytost pohladila mne. Nebylo to ale jako pohlazení od člověka, spíš jako lehký závan jarního větru a bylo to věru příjemné.

„Ty mě znáš ? „ překvapeně jsem odpověděla, „a kdo ty vlastně jsi ? „

„ Jsem tvůj anděl strážný a přišla jsem ti říci, že je čas vydat se na dlouhou cestu za rozkvetlou, prosluněnou jarní loukou. Máš přeci ráda louku plnou sluníčka viď ? „

„ To tedy mám, ale jak ty to můžeš vědět ? „ ptala jsem se dále.

„Vždyť ti povídám, že jsem tvůj anděl strážný, vím o tobě všechno ode dne tvého narození. Jak si bydlela v košíčku, o cestě do Prahy a pražském trápení, jak si pro tebe přijeli noví lidé, jak ti Michal špital básničky, prostě všechno. Znám tvoje přání i tvoje pochybnosti. Teď zrovna přemýšlíš o tom, jestli vyskočit a rozběhnout se za mnou, nebo se jít poptat Michálka. Nakonec stejně uděláš oboje, jen ti to Michal nebude věřit. Takže půjdeme ? „

Chvilinku jsem přemýšlela. Zima byla dlouhá a mě se stýskalo po sluníčku. Mám to zkusit ? Donesou mě tam někam daleko moje bolavé tlapky ? Než jsem si všechno rozmyslela, slyším hlas : „ nemusíš se bát, jakmile vykročíme, všechna bolest tě přejde, tlapky půjdou skoro sami. Teď pochybuješ, jestli vyrazit, nebo ne, trochu se sama bojíš a bojíš se, že ti bude smutno. Všechno to ale zmizí, jak uděláš první krůček. „

„ Ale jak najdu tu správnou cestu ? Nezabloudím ? Co budu jíst a pít ? „ napadlo mne a v zápětí slyším odpověď „ nemusíš se bát, povedu tě a na cestě nikdy nebudeš sama. Když se budeš chtít napít, určitě bude poblíž studánka, když budeš mít hlad, najdeš u cesty plnou mističku.

„A teto, jé, promiňte, chtěla jsem říci paní andělová, co Michálek a ostatní ? Půjdou s námi ? „

„ To bohužel nejde.Jednou tou cestou půjdou všichni, ale až nastane jejich čas a ten ještě není. Ta pěšinka se každému živému tvoru otevře pouze jednou a on po ní musí vyrazit sám, pouze se svým andělem. Ale do cíle svého putování nemusí dojít sám, třeba potkáš nějakého kamaráda, co jde stejným směrem a spolu dojdete na nebeskou louku. „

„Tak to by bylo hezký, to už se tolik nebojím „ odvětila jsem a představovala si to dobrodružství.

Teta anděl mi znovu pohladila a pravila : „ tak seš připravená ? Můžeme vyrazit ?“

„Ještě chvíli počkej“ rychle jsem řekla : „ něco musím vyřídit“ a pomalu se šourala temnou chodbou. „ Tak si pospěš „ řekl ten laskavý hlas . „ Michal si stejně bude myslet, že to byl nějaký sen, ale jestli chceš ... „

Šla jsem za svým psím druhem a snažila se mu to všechno vypovědět, ale zdálo se mi, že ta teta měla pravdu. Tak jsem se rozloučila a nechalo ho spát.

„Teto, tak jdeme . Jsem z toho dobrodružství celá nesvá. „

Anděl mávl rukou na náhle přede mnou byla dlouhatánská do dálky se linoucí cesta, na jejímž konci svítilo nějaké světlo.

„Tam je tvoje louka „ zaslechla jsem. „Udělej první krok a uvidíš .“

Zavřela jsem oči a vykročila. Náhle jsem se cítila lehká jako vánek, tlapky nebolely a volně se mi dýchalo. Zkoušela jsem se rozběhnout, šlo to náramně. Tak jsem si to cupitala tou cestičkou, anděl létal vedle mne a bylo mi dobře. Náhle mne zaujaly nějaká světýlka podél cesty. „ Teto, co je to za světýlka ? To jsou lampy abychom nezabloudili ? Dobře je to tady vymyšlené. „

„Ale ne „ oponoval mi anděl : „ to nejsou lampy, to jsou mí kamarádi andělé, kteří doprovázejí své pejsky k nebeské bráně. „

Zastavila jsem se a koukám do dály. Cesta se mi najednou zdála nekonečná a světýlek na ní bylo snad tolik, jako hvězdiček na obloze. „ Páni, tolik pejsků tam jde ! Vždyť se tam nevejdeme ! „

 To se nemusíš bát, nebeské louky jsou obrovské, tam se vejdou úplně všichni pejskové, dokonce i všechna ostatní zvířátka a lidé. „

„Všechna zvířátka  pravíš ? To tam budou i blechy ? „ ošila jsem se.

 „ Budou i nebudou „ pousmál se anděl. „Každý druh má své nebe, takže blechy v nebi budou, ale na tvé louce ne. Tak půjdeme dále ? „

 „Šla bych, ale troška vody by nezaškodilo. „

 „ Co jsem ti říkal „ opět se pousmál anděl „ „chceš vodu ? Mysli na studánku ! „

Zkusila jsem to a najednou byla přede mnou uprostřed cesty studánka. Napila jsem se, obešla studánku a napadlo mě : „co když do ní někdo spadne ? „ Otočila jsem hlavu a studánka byla pryč. „Aha, takto to funguje, to je dobrý“ prohodila jsem v duchu : „tak to můžeme jít dál „.

Už ani nevím, jak dlouho jsme putovali, když tu náhle za jednou zatáčkou vidím jedno to světýlko docela blízko. „ Teto ! Támhle jde někdo před námi ! Poběžíme za ním ! „ Chtěla jsem se rozběhnout ale nožky mi těžkly a oči se mi klížily.

„Musíš se trochu prospat na další cestu Pretinko „ jsem ještě zaslechla jakoby z dálky a pak mě spánek přemohl.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale spalo se mi po dlouhé době konečně příjemně. Když už si tělo rozmyslelo, že by to mohlo stačit, pomalu jsem začala otevírat pravé oko. Jak se obraz rozjasňoval, koukám a před sebou vidím něco jako proutí z košíčku, co jsem v něm spala jako malá. Otevřu druhé oko a prohlížím, co jen to může být. Byla to proutěná stěna jakéhosi altánku, který mne obklopoval.

„Kde se to tu vzalo ? „ pomyslela jsem si a prohlížela tu věc dál. Nade mnou byla kulatá střecha a pod ní veliká okna, kterými bylo vidět ven. Bylo tam ještě šero, nebo už zase šero ? To jsem nevěděla.

Při pozorování jsem zjistila, že mě bříško zase tlačí.  „Ach jo, ta zlá nemoc je zpátky „ pomyslela jsem si a chtěla se na bříšku podrbat. Skloním se k němu a ... „ Jejda „ vyjekla jsem a udiveně koukám na dva velké kulaté korálky, co na mě koukají z malé hlavičky.

„Ahoj Pretinko „ řeklo to stvoření, pousmálo se a zívlo.

„No ahoj „ odpověděla jsem. „Copak seš zač ? Šla jsem tu po cestičce s tetou andělem .... „ Zarazila jsem se a koukám okolo sebe. „ Teto, tetičko anděli, kde jsi ! Co to všechno znamená ? „

Ale nikdo mi neodpověděl, anděl kamsi zmizel.

„ Já jsem Sofinka „ místo anděla odpověděl ten uzlíček tulící se k mému bříšku

 „ taky jsem šla po této cestičce s andělem, ale když jsem usnula, i ten můj se ztratil. Když jsme vyrazili na tu dlouhou pouť, tak mi sliboval, že nikdy nepůjdu sama a teď je pryč. Tak se tady u tebe zahřívám. Řekni že můžu. „

„To víš že můžeš „ odpověděla jsem. „ ten můj mi říkal něco podobného. Pamatuji si jen, že jsme šli, byla skoro tma a před námi taky bylo vidět nějakého anděla. Chtěla jsem ho dohonit, ale spánek mě zastavil. Možná si to byla ty.

„ Asi ano, taky jsem koukala, že nás někdo dohání. To víš, já mám jen malilinkatý nožičky. Koukej ! „ a to stvořeníčko se natáhlo v celé své délce. No délce, nebylo o moc větší než moje tlapka, takže spíš v celé své mrňavosti.

„Jůůj, ty seš tedy mrňousek „ uchychtla jsem se.

„ To vadí ? „ smutně se otázala Sofinka a sklopila ty svá veliká kukadla.

„To víš, že ne“ hned jsem jí uchlácholila: „ jen že s takovejma tlapičkami ti to opravdu jde pomaloučku.

„ Náhodu .... to bys viděla, jak umím utíkat „ vyskočila :“ dáme si závody ? „

A než jsem stačila odpovědět, rozběhla se po cestičce. „Chytnu tě“ štěkla jsem a vyběhla za ní. Popoběhli jsme pár metrů, když se zastavila.

 „ No jo, ale co náš domeček ? Neztratí se nám ? „

Společně jsme se otočily, ale domeček už tam nestál. Viděli jsme dlouhou cestu, na jejímž konci byla tma.
“A je pryč „ hořekovala Sofinka : „ Kde budeme bydlet ?“

„Počkej, něco mě napadlo“  povídám jí. „ Ta moje teta mi říkala, že když něco budu potřebovat, stačí na to myslet. Tak to zkusíme jo ? „

„Jo, zkusíme. Budeme myslet na domeček“  A hned jsme se o to pokusily. Trvalo to jen chviličku, když se náhle před námi objevil znovu. Svorně jsme vběhly dovnitř.

„ To je dobré, máme kde bydlet . Ještě by to chtělo nějakou snídani viď Sofi ? „

„ Tak já myslím na granulky „ odpověděla a zavřela na chvíli očka. Objevila se před ní mistička plná granulí.

„ A já na piškotky“ říkám a už tu leží hromádka tá žluté kulaté dobroty.

„ Co to je ? „ podivila se Sofinka : „ to neznám .“

„To jsou piškotky, moc dobrá věc, lepší než ty tvoje granulky, „ pobaveně odpovídám. „ ty je neznáš ? „

„Ne, nikdy jsem to neviděla „

„Tak ochutnej „ odvětila jsem a šumáčkem jí přistrkala pár koleček.

„ Jé, to je dobroučký „ pochvalovala si novou mňamku : „ to si budu příště přát taky „

Ještě jsme si přály misku s vodou, abychom zahnaly žízeň a pak jí povídám :

„ Tak co Sofi, půjdeme dále hledat tu nebeskou louku ? „

„ Já ti nevím, neměly bychom tu počkat na ty naše průvodce ? Co když nás budou hledat. „

„Víš, já si myslím, že nebudou. Ten můj mi povídal, že je stále se mnou, od narození, jen prostě nebyl vidět. Když jsem vyrazila na tento vandr, tak mě doprovázel abych nešla sama. No a teď tu mám tebe, svojí kamarádku, tak se zase ztratil a kouká na mě někde z dálky, jako ten tvůj.

Asi to tak chtěli, abychom šly dále spolu.

„ No já nevím „ ještě pochybovala Sofinka, „ ale ty seš větší a zkušenější, asi budeš mít pravdu. A řekni mi, teď jsem tvoje kamarádka a ty moje ? „

„Jasan, čestný hafojský „

„ Kamarádka ! „ vyštěkla Sofi, „ paráda, nikdy jsem žádného kamaráda ani kamarádku neměla, jen lidské přátele. „ Děkuju ti Pretinko „

„ Neděkuj, nemáš za co a koukej, vidíš támhle ten strom ? „

„Vidím, co je s ním ? „

„ Hádej kdo tam bude dříve  ! Poběž, já vyhraju ! „ vyrazila jsem k nejbližšímu stromu. Po mém boku cupitala čtveřice drobných tlapiček.

Chvilku jsme běžely, chvíli se jen tak ploužily a pozorovaly okolí. Pořád bylo šero, ale čím více jsme urazily, tím bylo menší a menší.Okolo cesty se místo křoví začaly objevovat první kytičky, i když zatím jen tmavé.

„ Je to tu stejně divný co ? „ povídám Sofce, „ale lepší se to . „

„Hmm, to máš pravdu, hele, tady ta květinka je červená „ odvětila a odběhla k nalezenému kvítku, ke kterému sklonila svůj čumáček.

„ No fuj, nestydíš se ! „ vyštěkla na rostlinu a dále na ní dorážela : „ to seš kytička, vůbec nevoníš ! To snad já voním líp ! Prety, pojď to zkusit, třeba jsem ztratila čich . „

Ležérně jsem se přišourala a ... „ opravdu nevoní „ musela jsem konstatovat a provokativně strčila nos do Sofiina kožíšku.

 „ Co děláš  ! „ udiveně odskočila.

„No, kontroluju, jesli voníš líp, jak jsi před chvílí říkala „ odpověděla jsem s úsměvem „ a obě jsme se daly do smíchu.

Najednou se ozvalo dlouhé čitááááááá a kolem prosvištěla oranžová koule, která zmizela v nízkém porostu.

„Co to bylo ?! „ zmateně vyštěkla Sofinka a rychle se přitiskla blíže ke mě.

„To nevím „ odpověděla jsem co nejklidnějším hlasem, ale i mne samotnou to zaskočilo. Obě jsme koukaly, jestli se to ještě neobjeví, ale vypadalo to, že je po všem.

„Asi to byl nějaký místní ptáček „ snažila jsem se uklidnit Sofi i sebe.

 „Třeba tu má někde hnízdo a my ho rušíme. Tak kousek popoběhneme, ať máme všichni klid. „

„Dobrý nápad „ zaslechla jsem a před sebou uviděla jen pelášející Sofiin ocásek.

Vyrazila jsem za ní. Po několika desítkách metrů běhu jsme se zastavily.

„ Tak to by mělo stačit „ odborně jsem ohodnotila situaci.

„ Čitáááááááááá „ zaznělo vzduchem a ta divná věc opět proletěla kolem.

„Pretinko, viděls to, je to tu zase „ špitla vyděšeně Sofinka : „ stačila jsem si všimnout, má to nožičky, to nebude ptáček !  Myslíš, že je to něco zlýho ? „

„To nevím „ musela jsem s pravdou ven  „ ale jak říkal ten anděl, nemáme se čeho bát, tak to asi nebude nic, co by nám chtělo ublížit. „

„Čitáááá „ se ozvalo znovu a těsně kolem nás to proběhlo. Ano, proběhlo, i já si všimla, že to má nohy a rychle to utíká.

„ Kdysi dávno jsem koukala s dětma na televizi a tam dávali nějakou pohádku. Byla tam taková žlutá věc, co rychle běhala, počkej, já si vzpomenu, jak se to jmenovalo. Pi, pi, pi , sakra, jak jen to bylo. „

„Pi, pi se dělá na malý slepičky ne „ uchychtla se Sofinka.

„Ještě ty mě zlob ! Malý slepičky jsou kuřátka, ale tohle bylo ... No, když se nad tím zamyslím, vypadalo to trochu jako kuře. „

„Čitááááááá „ znovu zaznělo a ta divná věc se mi otřela o kožíšek.

„ No to už je drzost ! „ dopálilo mě to. Sofi, přejeme si domeček, tam se schováme ! „

A hned jsme si jej vyčarovaly. Pěkný dřevěný domeček s dvojicí okýnek a dvířky se nám zjevil.

„ Tééda,to se nám povedlo „ pochvalovala si Sofinka  „ honem skáču dovnitř, ať mě ta divná věc dá pokoj ! „

„ Pi, pi ... skáču !  Piskáču, ne ne, ještě jinak „ honilo se mi hlavou. Pikaču ! To je ono ! Pikaču se ta žlutá koule jmenovala „ radostně jsem zavýskla, že jsem si vzpomněla.

„ Pikaču nebo Piskáču, to je jedno, pojď honem, než se to stvoření vrátí „ žadonila Sofi a vyrazila k domečku.

„ Čitááááá“ znovu zaznělo vzduchem, mezi námi se prohnala oranžová koule a zastavila se před naším domečkem.

Zaraženě jsme na to koukaly a ona to nebyla, koule, byl to pejsek, jako my.

„ Ahoj, copas seš zač a proč nás strašíš ? „ opatrně jsem se ho zeptala.

Zavrtěl ocáskem. „ Jmenuji se Čita a jsem pejsek ! „ odpověděl.
“ Že jsem krásnej „

„ Krásně jsi nás tak akorát vyděsil „ odsekla Sofinka  „ ty Pikaču jedno oranžový bláznivý ! „

Čita smutně sklonil hlavičku a svěsil ocásek. „ Tak promiňte . Asi jsem se ztratil, hledám nebeskou louku, ale nějak jsem zabloudil. Tak já zase jdu. „

„ Kam bys chodil „ chlácholila jsem ho „ pojď s námi do domečku, odpočineme si a všechno nám povyprávíš. My taky jdeme na nebeskou louku. „

Než jsem to stačila dopovědět, náš nový kamarád byl uvnitř a poštěkáváním nás volal .

„ No to bude asi ještě cesta „ pomyslela jsem si. „ už mám jedno štěňátko a jednoho poděsa. Copak mě ještě čeká ? „

Se Sofinkou jsme vstoupily do našeho nového příbytku.

„ Jé, ten je velký a co tu všechno máme „ podivila se Sofinka  a vskutku, měla pravdu. Náš nový domek byl o hodně větší než ten minulý a byl luxusně vybavený.

Čitánek se povaloval na jakési podušce u sálajících kamen a jen se usmíval.

„ To koukáte , jak jsem vám to tu vybavil co ? „

„ Tos byl ty ? „ překvapaně vypískla Sofi a udiveně, stejně jako já zírala na vše okolo.

„ Tady ta měkká dečka je pro Pretinku a ten pelíšek je tvůj „ řekl Čita a pokračoval „ a támhle jsem vám připravil hostinu, protože jste mě neodehnaly a vzaly mě k sobě domů. Budeme kamarádi ? „ dořekl a udělal na nás psí oči.

Usmála jsem se, neboť mě to pobavilo „ jasně že budeme ty koule naše oranžová „

Více jsem nestačila říci, libá vůně mi zaplnila čumáček.

„ To to voní „ musela jsem podotknout, „copak to máme ? „

„ Vážené fenečky „ spustil ten šašek „ ku příležitosti dnešního setkání jsem si dovolil vám připravit pečené kuřátko, knedlíčkovou polívčičku, pak tu máme kousek sýra, piškotový dortík a na závěr něco sladkého, lehce mraženého ... vanilkovou zmrzlinu ! Tu já rád ! „

No, co vám budu říkat, místo jako pejsci jsme koukaly jako vrány. Takovejch dobrot !

„ Paráda, jak jsi to udělal ? „ zpitovala jsem nového kamaráda.

„Jednoduše „ odvětil, „ stejně jako vy toto obydlí, stačí si to jen přát.“

Sofinka neříkala nic, obcházela mističky a nasávala vůni dobrot. „ Tohle všechno se dá jíst ? „ zeptala se a z jejího hlasu byla cítit nejistota mísící se s touhou to ochutnat.

„Samozřejmě že dá „ zaznělo, než jsem stačila něco říci. „ tak do toho ! „ ještě Čita dodal a pustil se do mlsání. Nenechaly jsme se dlouho pobízet a za krátkou chviličku jsme všichni byli jako čuníci. To nám ale vůbec nevadilo, v bříškách nás hřálo , ohýnek za sklem plápolal a plnil světničku příjemným teplem, takže netrvalo dlouho a každý z nás si hledal to nejlepší místečko ve svém novém pelíšku.

„ Ty Čitánku , řekni nám, jak to že ses ztratil na této cestě, prý to nejde „ vybídla jsem kamaráda a  on začal vyprávět.

„To bylo tak, když jsem vyšel na tuhle dlouhou cestu, byla tma. Tedy okolo mne byla tma, přede mnou se táhla šerem dlouhatánská cesta, na jejím konci bylo vidět světýlko. Pustil jsem se za ním, ale nešel jsem sám. Doprovázel mě pán s křídly, byl to můj anděl strážný . „

„ To známe, zažily jsme to samé „ přerušila jej Sofi.

„ Jo, říkal mi, že všichni na této cestičce jdou se svým andílkem, dokonce je bylo vidět, jak v dálce svítí jako lucerničky. Chtěl jsem nějakého dohonit a tak jsem dlouho utíkal, ale nepovedlo se mi to, Unaveně jsem usnul. „

„ To se stalo i mě a ráno když jsem se probudila, vedle mne ležela tady Sofinka „ vmísila jsem se do příběhu pro změnu já.

„ Tak tos měla dobré, já se probudil a byl jsem sám. Celý další den jsem proťapkal, koukal po okolí a občas seběhl z cestičky, kde mě anděl trpělivě čekal, ale moc zajímavého jsem nenašel. A pak se setmělo a já zase viděl ty světýlka a zmovu usnul. Ráno, jestli tu je nějaké ráno, jsem si řekl, žádné courání okolo, hezky svižně dopředu, snad nějaké to světýlko dohoním. A věru jsem se neloudal. Vždy jsem kus popoběhnul, pak kousek prošel a tak to šlo celý den. „

Vyprávění přerušilo tiché pravidelné mručení z pelíšku u kamen, kde v poklidu pochrupávala Sofinka.

„ Už usnula, holka maličká „ konstatoval Čita a pokračoval ve vyprávění.

„No a k večeru jsem viděl, že jedno to světýlko je o hodně blíže, tak jsem chtěl ještě zrychlit, ale únava mě zmohla. Probudil jsem se, byla ještě tma, koukám před sebe, ale žádný světýlko jsem neviděl. Tak jsem se ohlédl a koukám, spousta jich je na cestě za mnou. Chtěl jsem tedy běžet zpátky, ale zjevil se ten můj anděl a povídal, že zpátky to nejde.

Zkusil jsem to. Šlo to, běžel jsem, co mi nožky stačily ale ne a ne k nějakému světýlku doběhnout. Zhasínala přede mnou jako hvězdičky po ránu. Když už jsem ztratil naději, otočil jsem se na cestu zpátky, ale ouha. Nikde jsem neviděl ani jedno světýlko. Volal jsem toho svýho anděla, nikde nic, jen ta dlouhá cesta v šeru s jedinou osvětlenou tečkou v dálce. Znaveně jsem usnul a probudil se až ráno. Řekl jsem si, dobře ti tak, teď budeš muset putovat sám. No jo, ale chvilku jsem šel, pak se mi zdálo, že jdu špatným směrem, tak jsem se otočil a zase zpátky. Už jsem přestal věřit tomu, že najdu ten správný směr, když v tom slyším nějaké hlasy. Šly přímo proti mně , tak jsem se rozběhl k nim a hádej, koho jsem

potkal ? „

„ To nevím „ .

„ No přeci Vás dvě ! „ Měl jsem štěstí, jinak bych tu bloudil pořád dokola ! „

„ Možná žes měl a možná to zařídil ten tvůj anděl. Tak jako tak si tu s námi a dále půjdeme ve třech. Cesta nám bude lépe ubíhat viď .“

„ To jo „ odpověděl napůl ze spánku Čitánek.

„ Dobrou noc“ jsem mu ještě popřála a schoulila se na svojí dečku.

 Kdo ví, jak to dneska vlastně bylo a co nás čeká zítra. A s touto myšlenkou jsem se ponořila do spánku.

Pomalu jsem začala pociťovat místo teploučka chlad, tak jsem se ještě více ztočila do klubíčka a chtěla čumáček zanořit do dečky, ale studělo to ještě víc.

„ Ohýnek už asi zhasnul, a je tu zima, „ pomyslela jsem si a těžce  pootevřela jedno očko. Koukám okolo, žádný krb, žádná měkounká dečka ba ani domeček. Ležím na studené hliněné cestě, kousek vedle je schoulený Čitánek a pár metrů před náma se promenáduje to Sofií škvrně jako voják na stráži. Několik kroků vpřed, zavrtět ocáskem, otočit a několik kroků zpět a znovu dokola. Chvíli jsem jí pozorovala co to vyvádí. Náhle si všimla, že už nespím a přiběhla ke mně. „Vstávejte spáči, je ráno „ ňafkala a měla pravdu. Sluníčko tu sice nesvítilo, tedy ještě jsme žádné neviděli, ale bylo více světla.

„ Musíme jít dál, jinak louku nenajdeme „ vybízela nás a vedle mne se začalo hýbat to oranžové klubko.

„ No jo, už lezu „ pronesl Čita rozmrzele, „ vždyť jsme s Pretinkou sotva usnuli, zatím co tys spala dávno jako dřevo ! „

A tak jsme tedy vstali, požádali o snídani – já si dala rohlík se sýrem, Čita nějakou klobásku či co a Sofinka piškotky a vyrazili jsme vpřed .

Tentokráte jsme capkali docela dlouho, když tu se Čitánek zastavil a povídá :

„ poslouchejte, něco se děje ! Slyšíte, něco tam hučí ! „

Nastražili jsme ouška a měl pravdu, před námi se ozýval nějaký neznámý zvuk.

„ Jdeme se na to podívat „ rázně zavelel náš psí kluk a vyrazil směrem, odkud ten zvuk vycházel.

„ Pomalu, může to být nebezpečné „ varovala jsem ho a kupodivu mě poprvé poslechl a počkal na nás. Jak jsme se blížili, zvuk sílil a nám bylo brzy jasné, že je to nějaká tekoucí voda. Prodrali jsme se nízkým křovím a najednou .... „ Jejda ! „Vypískla Sofinka, „ co to je ?! „

Před námi po velkých kamenech klokotala nějaká horská bystřina. Voda narážela na kameny, rozstřikovala se po okolí a na povrchu vytvářela pěnu z bublinek.

„ To je krása „ pochvalovala si Sofinka „ nikdy jsem nic takového neviděla . Vy ano ? „

Přitakala jsem, že jako jo, podobné potoky jsem vídala na svých toulkách po horách, ale nikdy takto z blízka. Čita vrtěl hlavou, „ já nic takového taky neviděl. Ale je to krásné, jak to tu bublá, hučí a naříká, jako když kňourá pejsek. „

„ Počkej, „ zarazila jsem ho, „ potok nenaříká, to je divné.

Hledejte, odkud to jde ! „

Všichni jsme se zaposlouchali a shodli se, že ten nářek je slyšet někde nad námi. Pomalu a opatrně jsme se vydali po břehu vzhůru. Šlo to ztěžka, i břehy byly z velikých kamenů, museli jsme je často obcházet, protože Sofie by se na ně nevyškrábala. Po dosti dlouhé době jsme se dostali na jakýsi kopeček a ten plačtivý zvuk zesílil.

„ Jdeme správně „ hodnotil Čita situaci, ještě kousek a jsme u něj.

„ Vyskočila jsem na poslední plochý kámen a zaraženě zůstala stát. Přede mnou se objevila tůňka, v jejím středu ostrůvek z kamenů a ten vydával ty plačtivé zvuky.

„ Co to je ? To je plakací ostrov ? „ podivil se nahlas Čita, který mezitím stanul vedle mne.  Neuměla jsem mu odpovědět, ani bych to nestačila, když tu se jeden z těch „ kamenů „ pohnul.

„ Hele, něco se tam hýbe „ vyštěkla Sofie . A opravdu, Najednou měl ten kámen i nožičky , ocásek a uši. On to nebyl kámen, byl to malý psík, co tam tak naříkal.

„ Haloooo , ty tam, co tak naříkáš „ volala na něj Sofinka.

„ Spadl jsem do vody a když jsem se vyškrábal ven, byl jsem tady a nemůžu se dostat na druhou stranu „ odvětil plačtivý tenký hlásek. „ Jsem tu sám a bojím se „ ještě dodal a já viděla dvě smutná očka, jak na nás prosebně vzhlíží.

„ Neboj, my ti pomůžeme „ snažila jsem se ho uchlácholit.

„ Čitánku, Sofinko, jak ho od tamtud dostaneme ? „ nabádala jsem přátele k přemýšlení.

No, řeknu vám, vymysleli jsme spoustu nesmyslů. Nakonec jsme dospěli k názoru, že shodíme do vody několik kamenů a postavíme tak cestičku. To Vám byl ale nápad ! Nenapadlo nás, kolik kamenů se schová pod hladinou ! Lopotili jsme se celý den a do tůňky tlačili jeden kámen za druhým, až nás z toho tlapky bolely, ale nepolevili jsme. Po dlouhé a úmorné práci jsem usoudila, že už by se dalo přejít.

„ Už bys to mohl zkusit přeskákat, „ vybízela jsem toho cizího pejska, ale ten se jen klepal na druhé straně a stále opakoval, že se bojí.

„ Víš co ? „ náhle povídá Čita, „  musíme mu to ukázat !    A než jsme stačili cokoliv říci či udělat, už hopkal z kamene na kámen a najednou byl na tom ostrůvku. Cosi si tam špital s tím neznámým maličkým pejskem – podle porovnání nebyl o moc větší než Sofinka. A po chvilce se otočil a začal přeskakovat kameny směrem k nám. Cizí pejsek to přesně po něm opakoval a za malou chviličku oba stáli na břehu vedle nás.

„ Strašně Vám děkuji „ povídá ten maličký pejsek „ nebýt Vás, tak jsem tam asi zůstal nadobro. Jmenuju se Spajk a hledám nebeskou louku. Měl jsem žízeň, chtěl jsem se napít vodičky a spadl jsem tam.

„ My taky hledáme nebeskou louku kamaráde „ odpověděla jsem mu co možná nejněžněji, jestli chceš, můžeš jít s námi, společně jí určitě najdeme .

„ To bych šel velmi rád, nikdy jsem žádného kamaráda neměl „ trochu zkroušeně odvětil.

„ No tak poběž, „plácnul ho tlapkou Čita a pelášil na cestu, co se rýsovala kousek od nás za křovím. Spajk vyrazil s radostným štěkáním za ním.

Koukla jsem na Sofinku, obě jsme se usmály a rozvážným krokem jsme vyrazili za bláznivou psí dvojicí.

„ Nakonec tu ještě bude dobře „ pomyslela jsem si a přední tlapku položila zpět na známou cestičku.

Naše putování dál za světlem na obzoru pokračovalo bez nějakých větších příhod několik dalších dní. No, po pravdě nevíme, jestli jsou to opravdu dni. Je tu neustálé šero, jen někdy je více světla a pak zase méně. Není tu tma a nesvítí hvězdičky. Docela mi to vadí,bylo by hezké se takhle posadit na kopeček a koukat jestli nějaká nepadá, ale prostě tu nejsou. Jediná věc, co tu svítí je to světlo v dáli, za kterým vede ta dlouhatánská cesta. Když se sešeří a chystáme se spát, někdy si sedneme, koukáme na něj a dohadujeme se, jak je ještě daleko a nikdy se neshodneme. Nevidíme ani modrá světýlka andělů, asi proto, že nejsme nikdo sám. Tak nám ta cesta ubíhá docela příjemně, když si máme s kým poštěkat. Čitánek se už trochu uklidnil, už nelítá jako janek a spíš rozvážně kráčí vedle mě, Sofi a Spajk jsou mrňata, ty se pořád pošťuchují a někde pobíhají. Včera zrovna zmizeli v houští u cesty a po chvíli vítězoslavně přitáhli snad celej strom. „ Neseme si klacíček „ chechtali se a položili ho přes cestu jak závozu. „ Moc pěknej „ ironicky jim ho pochválil Čita, : „ víte o tom, že co tu cestou seberete, musíte donést až do cíle ? „  S vážnou tváří dodal a já viděla, jak mu cukají fousky a jak křečovitě sevřel tlamičku, aby nevybuchl od smíchu .

„ A sakra „ vyděšeně odvětil Spajk, „to abychom ho rychle vrátili zpátky co ?  Sofi honem chyť ten druhej konec a neseme. Přeci s tím stromem nepůjdeme celou cestu ! „

„ S jakým stromem „ volal na ně Čitánek , vždyť je to jen klacíček na .... „ víc už nestihl říci a dal se do huronského smíchu.  Naštěstí ho už neslyšeli, právě mizeli v houští i s tou obrovskou kládou.

„ Teda, ty seš, takhle je polekat „ vyčítala jsem naoko , ale byla jsem ráda, že tu ten nepořádek nenechali.

Nic dalšího co by stálo za vzpomínku se neudálo a tak jsme se utábořili a nachystali na noc. Naše možnosti se neustále zlepšují, společně si dokážeme udělat krásný domeček na noc, že se nám ani nechce ráno vstávat.

Tato noc ale byla divná. Usnula jsem brzy, ale náhle mne vzbudil doslova ledový závan a cosi mne nutilo opustit příbytek a vyjít ven. Vše tam vypadalo stejné jako kdykoliv jindy, když tu náhle jsem zahlédla, jak ze světla v dáli vyletěl jakýsi modrý obláček a velmi rychle se blížil. Dostala jsem strach, ale nemohla se ani pohnout. Tlapky mě vůbec neposlouchaly. Brzy jsem viděla, že je to ta průhledná modrá paní. Přiletěla ke mne, chvilku se zastavila přede mnou tak, že jsem na ní mohla pohlédnout a náhle zmizela v dáli. Ta chvilička, co jsem na ní koukala mi však řekla vše. V modrém oparu jsem viděla obraz. Obraz pejska, který stál na kraji cesty , hleděl do dálky, kde bylo vidět ono jasné světlo a čekal. Čekal na svého průvodce. A nebyl to jen tak nějaký pohled zpět, jen tak náhodný obraz či vzpomínka, ale velmi konkrétní obraz. Na té cestě stál můj kamarád Don, za kterým jsem občas jezdila.

„ Tak už také jdeš stejnou cestou „ pomyslela jsem si, „ tak to se na nebeské louce brzy  shledáme . Tedy až na ní dojdeme . „  Jak se vše zjevilo, tak to i zmizelo a já třesoucí se chladem jsem rychle vlezla zpět do svého pelíšku.

Následující den začal jako tradičně a nic nenasvědčovalo tomu, že by nás mělo potkat něco zásadního, ale opak byl pravdou. Minuli jsme několik zákrut, když tu náhle Sofi štěkla : „ koukejte !  „ a tlapkou ukazovala před sebe na cestu.

Zpozorněli jsme a překvapěně se zastavili. Před námi napříš cestou byla branka ! Byla otevřená a za ní seděl pes ! No pes, měl zbarvení spíš jako vlk a vypadal obrovský !

„ A sakra, máme tu problém „ zaúpěla Sofie a schovala se za mě.  „ No, nic moc, navíc ta brána je otevřená „ mudroval Čita, „ neměli bychom raději volit ústup ? „

„ Žádnej ústup, jdeme na nebeskou louku, tak nás přeci nějakej hlídací vlk nezastaví ne !  „ okřikla jsem ho „ navíc tady asi nebude zlej pes , jen hlídá. A koneckonců jsme na něj čtyři, tak co se bojíte ! Bojovně jsem je povzbuzovala.

„ Jo, Pretinka má pravdu „ vyštěkl Spajk, „ jdeme na něj !

Jak řekl, tak jsme udělali. No nebylo to zrovna super tempo, ocásky jsme měli bojovně vztyčené a ouška strachy schované, ale šli jsme. Každým krokem se ten maxi vlk zmenšoval, až nebyl větší než já. To už se nám šlo veseleji.

„Vítám vás u první brány „ náhle pronesl ten hlídač a pokračoval : „ jmenuji se Kikinka a budu vás doprovázet na další cestě na nebeskou louku . „

„ Děkujeme „ odpověděl za nás všechny Čita „ a teď jsme kde ? „

„ Toto je první brána na louku, mezi ní a hlavní brankou se pejskové očistí od všeho zlého, aby mohli vstoupit na nebeskou louku. „

„ Brr, to se jako budeme muset mýt, česat a kartáčovat ! „ začal se ošívat Čita.

„Kdepak „ na to Kikinka „ to je duševní očista, abys nebyl zlej, nechtěl se prát a tak podobně. „

„ Aha, tak to jo, ale kdyby mě chtěl někdo šamponovat, to bych se pral. „

„ Tak půjdeme kamarádi ? „ zeptala se Kiki a ukázala na branku.

Vykročili jsme do psího očistce. Čita si ještě něco brblal pod fousky, ale nevěnovali jsme mu pozornost.

„ Jak daleko je na tu louku ? „ zeptala jsem se.

„ No to je různé, záleží to na vás, jak daleko chcete, aby to bylo ?

„ Tomu nerozumím ?  Jak to může záležet na nás ? „

„ Každý pejsek co projde touto bránou tam jednou dojde, ale druhá brána se mu ukáže až bude na ní připravený, tedy až se očistí od všeho zého. Někomu to může trvat den, někomu týden, to je různé. „
“ Aha“ pochopila jsem. „ Teď mě napadá, když jsme přišli společně. To se nám stane, že tu někdo bude bloudit a ostatní se mu ztratí ? „

„ Může se to stát, záleží na vás, jestli si budete přát jít dále každý sám, nebo všichni společně.“

„ Došli jsme společně sem, půjseme společně i dále, že ano „ oslovila jsem kamarády.

Čita, Sofi i Spajk souhlasně přitakali.

„ Jeden za všechny, všichni za mnou „ parodoval známý výrok Čita a vykročil vstříc dalším dobrodružstvím.

Průchod brankou byl pro nás všechny velikým překvapením ! Ihned za ní se najednou jako by rozednělo a okolí cesty se zcela změnilo. Místo ponurých šedých barev vše zářilo v pestrobarevných odstínech.

„ To je nádhera ! „ vyštěkla Sofinka a všichni jsme zůstali stát v němém úžasu. Všude, kam jsme dohlédli kvetlo ohromné množství různých květin a keřů, které tvořily neskutečnou scenérii.

„ Tak tohle je něco jako předpokoj Nebeské louky ? „ ptala jsem se Kikinky, „ jak tedy asi musí vypadat ona ! „

Kiki se jen usmívala. „ Sami uvidíte, Nebeská louka je taková obyčejná, no vlastně neobyčejná louka, louka, kterou si společně přejete. Nikdy není stejná, mění se podle nálady pejsků, podle jejich tužeb. Může být stejně krásná jako to, co vidíte tady ale nemusí. Zde, mezi bránami je všechno krásný, možná až moc krásný a neskutečný. Je to proto, aby příchozí pejsek vnímal jen to hezké a zapomněl ne ošklivosti. A až se mu to povede, tak se před ním zjeví ta pravá nebeská brána. „

„ No, jo, ale proč máme průvodce, který ví, kde je a dovede nás k ní „ filozofoval Čita „ pak to nemusí fungovat . Nemám pravdu ? „

„ Nemáš „ zavrtěla Kiki hlavou „ já nevím, kde brána je, já jí mám v sobě. Kdybych si to přála, zjevila by se přede mnou a já bych prošla, ale vy byste jí neviděli a zůstali na cestě. Není na jednom místě, každému se může zjevit zcela jinde a kdyby byl nějaký pejsek moc zlý, všechno by tu proběhal a našel by jen tu, kterou jsme přišli.“

„ A to by tu běhal pořád dokola ? „ zajímal se Spajk „ co když tu nějaký takový zlý je a přijde na nás ! „

„ Ani toho se bát nemusíš „ chlácholila ho naše průvodkyně „ kdyby tu byl, může se setkat se svým průvodcem, ale jiného psa nepotká. I kdyby stál zrovna vedle tebe, tak se vzájemně nemůžete vidět !  Stejně tak jako se nemohou pejsci setkat na cestě sem, pokud by se chtěli prát. „

„ My jsme se ale setkali „ podotkla jsem .

„ Ano, vaši strážní průvodci zjistili, že můžete putovat spolu, tak vás vedli tak, aby jste se cestou našli a jak vidím, udělali dobře, stali se z vás kamarádi. „

„ To jo“ přitakala Sofinka. „ Ještě nám pověz, jak jsme přišli k tobě. To každý pejsek jednou na někoho čeká ? „

„ Každý ne, jen ten, který chce. Na nebeské louce můžete najít kamarády, nebo se můžete jen tak toulat po nebeských krajích podle libosti. Když si usmyslíte, že byste rádi poznali nějaké nové přátele, můžete se podívat na cestu, kdo jde vaším směrem a vybrat si, na koho budete čekat. Já se na louce skamarádila s pejskem Aldou, ten na nás čeká u druhé brány. Zažili jsme spolu krásné chvíle. Nedávno jsme si řekli, že bychom se také mohli kouknout po nově příchozích a to jsme i udělali. Já si vybrala Pretinku a Alda tady maličkou Sofi. No a když vás andělé spojili v tuhle smečku, řekli jsme si, že na vás všechny počkáme, že by z nás mohla být pěkná skupinka. A to je asi tak celý příběh. Co si o tom myslíte vy ? Můžete se k nám přidat, ukážeme vám různé kouty nebeské louky, pokud budete chtít . „

Pohlédla jsem na Čitánka, Sofi i Spajka a bylo mi hned jasné, že tuto nabídku přijmeme. Za tu dobu, co jsme byli na cestě jsme si na sebe zvykli a Kikinka se nám taky zdála príma kamarádkou.

„ Tak to my se rádi přidáme , jen co najdeme ty vrátka. Tak mě napadá, jak dlouho asi tak budeme v této záplavě květin ? Já vím, že to záleží na nás, ale budou to hodiny, dni, nebo týdny ? „

„ Určitě tu pár dnů pobudeme „ zněla odpověď.

„ To je škoda, už se těším na tu louku „ zklamaně pravila Sofi.

„ Nemusíš být smutná „ chlácholila ji Kiki „ jak dlouho už tu asi tak jsi, co myslíš ? „

„ Nevím, tak hoďku ? „

„ Kdepak, už uběhly čtyři dny, co jsme se setkali „ smála se Kikinka.

„ Cože ?! „ podivila jsem se „ vždyť jsme tu pár minut! To není možný !

„ Ale je , tady už neplatí čas, který jste znali, všechno je tu jinak. „

Chviličku jsem nad tím přemýšlela. Mezitím jsme se zastavili. „ Koukněte, támhle je nějaký altánek, trochu si v něm odpočineme „ zazněl Čitův hlas a trojice kamarádů se dala do běhu.

„ Tak pojď „ vybídla mě Kiki „ a měj očka otevřená ! „

„Proč ? „

Místo odpovědi jsem viděla jen úsměv na tváři mé nové kamarádky.

V altánku se zatím konala hostina. Přátelé připravili hromadu různých dobrůtek.

Ani se nám nechtělo vstávat po výtečné svačince. Však jsme také čtyři dni nic nejedli  !

Ale přesto jsme vyrazili dál do barevného labyrintu.

Když tu náhle mne oslepilo světlo vycházející mezi dvojicí keřů.

„ Kiki, vidím malá vrátka, za kterými je jasné světlo ! A ..... ten tvůj kamarád Alda je černo bílej ? !  

„ Ano „ zazněl příjemný hlásek vedle mne „ našla jsi Pretinko bránu na nebeskou louku a u ní skutečně čeká Aldík „

Chvíli jsme zůstali stát.

„ Já jí také vidím ! „

„ Já taky „

„ I já jí vidím“ poslední špitl Čita. „ Vidíme jí všichni ! Tak můžeme společně vstoupit že ?! „

„ Ano, můžete „ odvětila Kikinka .

„ Vítejte na nebeské louce „ zaznělo od branky, kde na nás přátelsky vrtěl Aldův ocásek. „ Jsem rád, že jste ve zdraví dorazili „ rádi Vám a Kiki ukážeme vše, co tu je k vidění. „

„ Tak kamarádi do řady „ zavelela jsem „ a jdeme ! „

Po boku Sofie, Čity, Spojka, Kiki a Aldy jsem vstoupila na NEBESKOU LOUKU .

Nevím, jak to říci, ale nebeská louka nás všechny asi docela překvapila. Mě rozhodně ano. Jak jsme na ní vstoupili, vše se náhle změnilo. Přede mnou se rozprostírala nekonečná plocha heboučké trávy. Jen to nebyla louka, jak jsem jí znala, různě byla pokrytá vysokými stromy, které na jejím povrchu malovaly světlá a tmavá místa. Kdo chtěl, mohl si lehnout do stínu, kdo měl rád sluníčko, mohl se vyhřívat dle libosti. Co mě ale zarazilo, byl tu klid. Nikde ani živáčka.

„ To je divné ! „ zazněl vedle mne drobný hlásek Sofinky „ tady nejsou žádní pejsci ? ! „

„ Ale jsou „ odpověděl Alda, „ řekni jaké chceš vidět a splní se ti to ! „

„ Opravdu , tak já chci vidět stejný pejsky, jako jsem já ! „ nevěřícně mudrovala Sofinka a najednou byla louka doslova posetá krysaříky. Bylo jich tu jako mravenců a byli všude !

„Jejda „ vypískal Sofinka, „ vždyť se sem ani nevejdeme ! „

„Ale vejdeme“ tentokráte odvětila Kikinka „ podívej „ a všichni pejskové náhle zmizeli.

„ To je nějaké kouzlo ! Jak se to dělá ? „

 Zajímal se Čita, ale dostalo se mu odpovědi, že to není kouzlo, jen si každý může představit louku podle sebe. Může být plná pejsků, může být úplně pustá, nemusí to být louka ale třeba les, prostě jakou si vymyslíme, taková bude.

„ Aha, rozumím, a vy máte nějakou svojí louku ? „ dotázala jsem se našich nových kamarádů.

„ Máme a budeme rádi, když nás na tu naší doprovodíte „

Podívali jsme se jeden na druhého a společně přitakali, že jako doprovodíme.

A v tu chvíli se krajina okolo nás začala neskutečně měnit.

Plochá zelená louka se začala vlnit, v úžlabinách se objevilo několik potůčků a říček, přes které vedlo nespočet různých mostíků, cestičky křižovaly krajinu od zákoutí s odpočívadly, přes altánky až po vzdálené malebné domky, za kterými bylo vidět velké lesní plochy. Vše bylo kryté stromy , kvetoucími keři a květinami. No prostě nádhera, ještě větší, než ta, co jsme potkali při předešlém putování.

„ To je nádhera ! „ šeptala Sofinka a my jí museli dát za pravdu.

„ To všechno jste udělali vy ? „

„ Ano, ale nejen my, ale i další obyvatelé této části nebeského světa. Však se s nimi setkáte. V každém domku bydlí nějaká skupinka a zvelebuje si to svoje okolí.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude bylo vidět nějaké to kouřící stavení.

„Kolik pejsků tady bydlí ? „ snažila jsem se dopátrat, ale Alda jen pohodil hlavou.

„To nikdo neví, může tu bydlet každý, kdo zrovna chce. A když se rozhodne odejít třeba do hor, tak prostě odejde. Jak jste viděli hned po vstupu, když budete chtít, uvidíte tu jiné obyvatele, dokonce i jinou krajinu. Ale to prosím nedělejte. Když budete chtít vidět jiné kraje a místa, podíváme se tam, tohle je teď náš domov, nám se takto líbí a jestli i Vám se líbí, můžete tu s námi zůstat.

„ Rádi zůstaneme, je tu krásně „ chtěla jsem říci ale místo toho se ozvalo pištivé

„ano, ano, zůstaneme, viď Pretinko „ a kolem pobíhala nadšená Sofinka.

„ Pak tedy vítejte doma „ přivítal nás Alda a vedl nás k jeho a Kikinky domku.

Nový domov, zamyslela jsem se a snažila si vzpomenout na minulost, ale ta se utápěla v nějaké mlze a rozplývala se. Jediné, co my vytanulo v mysli byla skutečnost, že mám vyprávět svůj příběh dál a že mě někdo kdesi v dáli slyší.

Snad je to tak správně, pomyslela jsem si a vrátila se do reality. Právě včas, neboť jsme přicházeli k našemu novému bydlišti.

Jsem zvědavá, co ještě zažijeme a slibuji, vyprávět budu.

Dům, ke kterému jsme postupovali po pěšince podél potůčku byl vskutku nádherný. Před námi byl malý obloukový mostík obrostlý barevnou vegetací, za ním byl vidět na břehu malého jezírka altánek, po kterém se vinuly růže a nakonec samotný dům. Byl vytvořen se starém stylu a rovněž byl celý zahalen do pestrobarevných květů, které lemovaly i okolí.

„ To je kytiček ! „ rozplývala se Sofinka.

Alda se usmál a pravil: za to děkuji tady Kikince, ta se stará o to, aby vše řádně kvetlo a vonělo. Však se Vám jistě pochlubí, co všechno tu má.

Odpověď jsem nevnímala a koukala kolem sebe. Všude okolo to vypadalo stejně barevně. Mezitím jsme minuli altán a stanuli u dveří. Ty se sami otevřely a uvnitř se rozhostilo příjemné světlo .

 „Paráda „ zavýskl Čita, „ ta automatika, to je něco !„

„ Žádná automatika tu není“ opravil ho Alda, „vše se děje podle toho, na co zrovna pomyslíš. „

„Aha „, přitakal Čita a světlo začalo blikat. „Funguje to ! „

„Přestaň blbnout, šťouchla jsem do něj „  a koukej, jak je to tu pěkný „ !

Světlo zůstalo svítit a já mohla prohlížet vnitřek našeho nového obydlí. Stáli jsme v rozměrné chodbě či pokoji. Proti nám byla velká prosklená okna směřující do zahrady, Po pravé straně plápolal krb, ze kterého se do místnosti linulo příjemné teploučko, po levé straně bylo místo pro sezení. Od vchodu se kolem zdí točila dvojice schodů vedoucích kamsi v horní prostory domu.

 „ Kampak to vede „ otázala jsem se a od Kiki dostala odpověď že do pokojíků každého obyvatele domu.

 „ No jo, ale ty schody jsou veliký „ posteskla si Sofinka.

„Ale to nevadí „ usmál se Alda,  „ stoupni si na první z nich.

Sofi nechápala, ale udělala to. Alda vyskočil na schůdek k ní a schody se rozjely směrem vzhůru.

 „ To je super ! „ vyštěkl Čita, a hulákal :“ nastupovat, naše atrakce se právě rozjíždí „ a vyskočil na právě okolo jedoucí schod. Kiki nás pobídla, abychom se přidali. Trochu jsem se bála, nikdy jsem na jezdících schodech nejela, ale nakonec jsme se vezli vzhůru všichni.

V horním patře jsem napočítala 8 místností. „ Proč je tu tolik pokojů,“ zeptala jsem se a Alda nám vyprávěl o tom, jak zde bydlelo hodně pejsků, ale že ostatní již odešli.

„Kam odešli a proč „ zajímal se Spajk, ale Alda mu jen řekl, že je to dlouhé povídání, že se k tomu určitě vrátíme až si posedíme v teple u krbu.

„Když budete chtít, můžete si nějaký pokojík vybrat. Tam budete mít klid, ostatní vás v něm nebudou zlobit. Můj je ten vlevo a Kikinky ten vedle . „

Čita hned nakukoval do jednotlivých místností, Sofi a Spajk se ale tvářili tak nějak divně.

 „ Copak se Vám nezdá ? „ zeptala jsem se jich.

„Víš, „ spustila Sofinka , „ byla jsem chvilku sama a bylo mi smutno, pak jsem potkala tebe a tady kluky a hned mi bylo veseleji . A teď budu zase sama ? „

Vlhly jí očka. Přistoupila jsem k ní, olízla jí čumáček.

 „Neboj, mě by taky bylo smutno, budeme bydlet spolu jo ?

 „ Radostí vyštěkla, „ určitě ano, děkuju Prety.

Čita se hned přidal a pozval Spajka na společnou prohlídku pokojů.

Se Sofinkou jsme si vybraly ten nad vchodem, abychom viděly, kdyby šel někdo na návštěvu, ale i kvůli krásnému výhledu k altánku.

Tak máme nový domov. Uvidíme, co s ním zažijeme . O tom ale někdy příště, teď jsi jdu odpočinout , mám nový krásný pelíšek.

Podvečer jsme se sešli v hale a dlouho do noci jsme si vyprávěli. Padlo slovo i na světlo, za kterým všichni pejsci jdou, když opustí lidský svět. Alda nám vyprávěl o tom, jak na konci louky stojí veliký maják, který svítí do dálky a ukazuje všem zvířátkům cestu.  Dohodli jsme se , že následující den se na něj půjdeme podívat.

Tak se i stalo.

Příjemnou noc v novém domově pomalu vystřídalo ráno.

A bylo Vám stejně příjemné, ba co víc, bylo překvapivé.

Byli jsme ještě v polospánku, když kolem našich čumáčků začala kroužit libá vůně. Pomalu jsem otevřela oči a nasála, odkud, že se to line.Než jsem si stačila uvědomit že to cosi voní kdesi dole, ozvalo se škrábání na dveře.

„ Holky nespěte ! „ přes dveře zněl tlumený Čitův štěkot „ podává se snídaně !“

Kouknu na Sofinku. Pomalu se škrabala z pod dečky, protáhla se a povídá :

“ to jsem se krásně prospala. Zdálo se mi, jak něco krásně voní …… Hele ono se mi to nezdálo, ono tu opravdu něco nádherně voní, honem pojďme, ať na nás taky něco zbude .“

Vyrazily jsme dolů, ale protože nejsme střeštěnci jako Čitánek, tak jsme šli s důstojností fenek. Sofi „rozjela“ schody a za okamžik jsme se ocitly v hale. Ostatní už tam byli a pomlaskávali si u mističek. Ze dvou volných nás lákala ta vůně, které se nadalo odolat. Kiki nám prozradila, že je to její vlastní recept a museli jsme jí pochválit, snídaně byla báječná.

Když už jsme si představovali nějakou tu ranní siestu, Čita odběhl, ale za malou chvilku se vrátil. Seděla jsem k němu zády a tak jsem si jen všimla, jak Alda vyvalil oči, Sofinka se začala smát a Spajk se válel na zádech a od smíchu se mu klepali paciny. Otočím se a co vidím ?

Přede mnou stojí ta oranžová kulička, na hlavě sportovní čapku a na zádech malý batůžek !

„Co se chechtáte „ pustil se do nás „ přeci se jde na výlet ne !  Nevím jak vy, ale já jsem připraven vyrazit ! „

Chvíli nám trvalo, než jsme se utišili, ale koutky nám ještě dlouho cukali, když jsme si představili toho turistu . Pak mu Alda vysvětlil, že vše. Co budeme cestou potřebovat si jednoduše budeme přát, tudíž se s ničím nemusíme vláčet.

„ To bychom si mohli přát, aby ten maják byl tady před domem ne ? „ vyzvídala Sofinka, ale Alda zavrtěl hlavou.

„ Tak to bohužel nefunguje, maják je vždy na svém místě, kdo ho chce vidět, musí k němu dojít .“

„A je to daleko ? „ nedala se odbýt Sofinka.

„Ano, je.“

„Tak to abychom vyrazili „ ukončila debatu a nesla se ke vchodovým dveřím.

Všichni jsme postupně vyšli z domu. Venku byl pěkný den a nás čekalo první dobrodružství na Nebeské louce.

Alda jako zkušený průvodce vyrazil v čele, za ním celá naše smečka.

Nejprve jsme minuli několik domků a potkali dokonce i několik pejsků. Nikdo na nikoho neštěkal ani nevrčel, slušně jsme se pozdravili nebo jen zavrtěli ocásky a šli jsme dále.

Poměrně brzy se „vesnická cesta“ změnila v pěšinku. Procházeli jsme mezi keři na louce, podél lesa, následně jsme přeskákali potůček a vysokým porostem pestrobarevných stromů došli až k vyhlídce. Před námi se objevil vysoký zalesněný kopec. Co kopec, přímo hora to byla.

„ Okolo té hory musíme nahoru a pak zase dolů do dalšího údolí „ , vysvětloval nám náš „horský „ vůdce Alda. A tak se šlo.

Přestože jsme se škrábali do pořádného stoupání, kupodivu mne tlapky nebolely, ani jsem neměla problémy s dechem. Všechny bolístky zůstali kdesi daleko, před branou na Nebeskou louku.

Aniž jsme si to uvědomili, stanuli jsme na vrcholku. Před námi se rozprostřelo úchvatné panorama. Dole v údolí bylo jezero, okolo několik dřevěných srubů, z jejichž komínů se kouřilo, a na pozadí se tyčila obrovská, sněhem pokrytá hora, jejíž vrchol se ukrýval v mlžném oparu. Oproti ní, bylo to, co jsme zdolávali pouhým kopečkem.

„Co je to bílé ? „ ptal se Spajk.

„ Přeci sníh „ vyštěkl Čita, ale pak se zarazil a jeho pohled klouzal střídavě ze Spojka na Sofinku a zpět.

„ Že vy jste nikdy neviděli sníh ? „

Sofi a Spajk zavrtěli hlavičkami.

„ To se ale brzy změní“ vmísil se do debaty Alda „ protože my musíme tam, za tu horu „. A měl pravdu, za horou jako by vycházelo slunce.

„No nazdar „ děsila se Sofinka, „ to bude něco na mý malilinkatý tlapičky .“

Alda se jen pousmál, pronesl „ neboj“ a vyrazil k vesnici.

Sestupovali jsme do údolí pěkně jeden za druhým, když tu se ozval Čita. Do údolí se neslo jeho : „ V řadě za sebou, všichni pejsci jdou, kráčej za majákem tlapka za tlapkou…. „

No prostě je to šašek, zase nás svou lumpárnou překvapil, pobavil a nakonec i strhnul. Sofi a Spajk se k jeho nápěvu přidali a jestli předtím dole ve vesničce někdo bydlel, musel před jejich vytím utéci. Ale na druhou stranu nám cesta pěkně utekla a dokonce jsem se jednu chvíli přistihla, jak jim do taktu mávám ocáskem.

Vesnice nebyla zcela pustá, viděli jsme zde několik velkých psů, samí Huskie a Malamuti. Však se také jednalo o severní vesnici, byla poslední na cestě k Majáku.

Měli zde i Hafky saloon, kde jsme se zastavili na trošku teplého čaje a polívku. A pak už jsme pokračovali v našem putování. Cesta nás vedla k těm zasněženým pláním. Zprvu to šlo dobře, ale čím jsme byli výše, tím se sníh blížil, až jsme stanuli na jeho okraji. Čita hned utíkal vpřed a už se válel ve něhu. Spajk ho opatrně následoval, Sofinka se raději držela vedle mne.

„ Ty jo, Sofi, pojď se na to podívat ! „ nadšeně vykřikoval Spajk. 

„ Je to studený a mokrý ! „

Usmála jsem se a koukla vedle sebe. Sofinka tam stála a koukala na mě, jako by se ptala : „ Můžu ?“ .

Šťouchla jsem do ní čumáčkem a pobídla jí : „ tak utíkej ! „

Nemusela jsem to říkat dvakrát, rozběhla se za klukama a za chvíli již všichni tři řádili ve sněhových závějích.

Kiki je pobaveně pozorovala a pak povídá :“ Ty, Aldo, kdy ses naposledy rochnil ve sněhu ? „

Alda pohodil hlavou. „ Víš že ani nevím „

„A ty Pretinko ? „ zamyslela jsem se a říkám jí : „ Jo holka, to už je dávno .“

„A co nám brání mezi ně vlítnout a pořádně je v tom sněhu vyválet „ zazněl naposledy Kikinčin hlas.

„ Nic „odpověděl Aldův výkřik a náš doposud rozumný vůdce vlítnul mezi ostatní jak několika měsíční štěně.

S Kikinkou jsme se začali smát a během několika okamžiků jsme se všichni honili v chladivém bílém poprašku a bylo úplně jedno, jestli máme několik měsíců či několik let.

Sníh byl príma a radovánky ještě lepší. Dováděli jsme jako smečka štěňátek . Když se nad tím zpětně zamyslím, tak to vlastně byla po strašně dlouhé době moje další hra. Naposledy jsem si hrála se sestřičkou, když jsem byla malé škvrně. Ale to sem nepatří. Čita lítal po sněhu jako pominutej a každou chvíli se v něm válel po zádech. Toho využil Alda a když se Čitánek řítil kolem něj, tak do něj lehce šťouchnul. Ten ztratil rovnováhu a už ležel v závěji. Alda nelenil a hned byl u něj, postrčil ho tlapkou a milý Čita už svištěl z kopce dolů, jako na sáňkách. Hrabal při tom tlapkama do vzduchu a snažil se přetočit. To se mu nakonec povedlo ale ouha. Jak se dostal na bok , rychlost ho znovu převážila a místo aby se vezl, tak se rozkutálel. Místo oranžové barvy se začala objevovat bílá a za chvilku se po svahu koulela sněhová koule s tlapkama a ocáskem. Chechtali jsme se, až nás bříška bolela a Spajk, hned zkoušel tu novou metodu sjíždění svahu. Jen se nesnažil koulet. Mezitím se Čitokoule zastavila a rozpadla, Čita se oklepal a chtěl něco vykřiknout, ale v tu chvíli mu přední tlapky podrazil bruslící Spajk a vše začalo nanovo, jen na konci byla bílá sněhová stonožka.

Připadalo mi to směšné, ale najednou bác a už jsem jela tady dolů. Ještě jsem koutkem oka zahlédla, jak se nahoře směje Kikinka a jak strká do Sofinky, aby se taky svezla. No prostě řádili jsme a škádlili se navzájem dlouhé minuty. Najednou se kousek od nás objevil veliký pes.

 „ Copak to tu děláte mrňata „ zazněl jeho hluboký hlas.

„Co bychom dělali, hrajeme si „ odvětil Alda.

Příchozí pokýval hlavou a dozvěděli jsme se, že je z vesničky u jezera, že byl na obhlídce okolí a slyšel náš křik a viděl víření sněhu.

Postavil se před nás a téměř budil hrůzu. Alda byl ani ne poloviční, my ostatní bychom si z něj mohli dělat prolézačku.

„ Tak hrajete si, říkáš. Tohle je nějaká hra ? Chcete vidět, jak vypadá hra na sněhu ? „

Kývali jsme na souhlas a ani přesně nevím, jestli to bylo ze zvědavosti, nebo ze strachu.

„Tak pojďte“ mávnul ten ohromný malamut tlapkou a vydal se směrem, odkud původně přišel.

Raději jsme vzorně ťapkali za ním. Ušli jsme několik stovek metrů, když se zastavil, ukázal před sebe a pronesl : „ tady se provádějí hrátky na sněhu ! „

Koukáme před sebe a nestačíme se divit. Přímo před námi byl obrovský tobogán, za ním dva kopce ve tvaru velikého písmene U.

„Tak co, dáte si jízdu dolů, nebo koulení ?“ usmíval se náš průvodce.

„ Svatej Hafe, to je sešup „ nadšeně pískal Čita, jedu tím korytem.

A než jsme stačili jakkoliv reagovat, pádil na start.

„A co vy další, taky jedete „ tázal se Kim, jak se nám představil náš nový průvodce.

„No, raději se jen podíváme“ špitla jsem.

„Jak chcete“ usmál se.

Čitu posadil do jakési duté žehličky, vysvětlil mu, jak se má držet a jak má cestou výt.

„Jedeme !“ velel Čitánek a žehlička se dala do pohybu. Jak nabírala rychlost, zvyšoval se jekot „řidiče“.

Nakonec dojel až do cíle dolů, kdy se to jeho vozítko zapnulo k nějaký dlouhý šňůrce a ta ho vytáhla zase nahoru.

Čita vylezl ven a křičel na nás, „ to je paráda, to musíte zkusit !  Nebojte, nic to není ! Ale když nejedete, pojedu znovu ! „

Abychom před tím mrňousem neukázali, že se bojíme, postupně jsme to zkusili všichni a vůbec nic zlého to nebylo.

Dokonce jsme jezdili ve vláčku, kdy nás jelo několik za sebou. No výskot to musel být v těch horách hrozivý.

Kim nás ještě lákal na tu druhou jízdu, kde se jezdilo v takový kulatý věci, co vypadala jako hrnek na kafíčko, který se řítil z kopce, aby se na tom druhém pomalu zastavil a vydal se na cestu pozpátku, a tak stále dokola, dokud se nezastavil úplně dole.

Čita to hned běžel zkusit, ale když se vypotácel z hrnku a motaly se mu tlapky, tak jsme to raději nezkoušeli a věnovali se jízdám v tobogánu.

Nikdy v životě jsem si tolik nevyhrála, ani jsme nepostřehli, že se blíží večer.

Když nás Kim na to upozornil, bylo nám jasné, že k Majáku dnes nedojdeme.

„No nevadí“ zhodnotil situaci Alda, „ postavíme si domek, krásně se vyspíme a zítra budeme pokračovat. „

A tak se i stalo, společným přáním jsme si postavili krásný dům, připravili chutnou večeři a ještě chvilku si před spaním vyprávěli naše příběhy, když v tom se ozval zvoneček.

„My máme i zvonek ? „ podivila se Kiki, „to je asi Kim“.
Zvedla se a šla ke dveřím. Otevřela, chvilku tam stála, pak se obrátila a povídá : „to je pro tebe Pretinko ! „

Vykulila jsem oči a s obavou se sunula ke dveřím.

Stála, ne spíš tam poletovala, průhledná modrá postava, kterou jsem znala. Byl to ten anděl, co mě doprovázel na počátku mé cesty na Nebeskou louku, než jsem potkala Sofinku .

„Copak tu děláš ? „ zeptala jsem se se slyšitelnou obavou v hlase.

„ Přišel jsem sem, kam my nechodíme za tebou, abych ti řekl, co se událo a nechal tě rozhodnout, co budeš dělat v následujících chvílích. „

A začal mi vyprávět o tom, že pozemský svět opustil můj dlouhodobý druh Michal, jenže jej opustil jinak než já.

„ Tvůj kamarád Michálek před tím, než opustil pozemský svět přišel o zrak. Zde na Nebeské louce by se mu vrátil, ale on sem nedojde, protože nenajde cestu. „

„ Co to povídáš ! „ vyštěkla jsem, „ vždyť pro něj přijde někdo jako jsi ty a dovede ho sem. Viděla jsem spoustu modrých teček při své cestě ! „

Anděl pokýval hlavou. „ Ano, viděla, to byli mí druhové, co vodí pejsky na Nebeskou louku, pejskové jdou za nimi, tak jako ty. Jenže jsou i tací, co nás nevidí a Michálek teď patří mezi ně. Pro ty přijdou žlutí andělé a dovedou je do přístavu, odkud je Černé lodě zavezou přes Nebeské moře na druhou stranu na Nebeskou pláž. Je to tam stejné jako tady, všechny nemoci zmizí a pejskům je zase veselo, jen jedna věc je nečeká – nikdy se nedozví o Nebeské louce a nikdy se na ní nepodívají. Budou s kamarády běhat po tom velikém ostrově. Nemusí se ničeho bát, mají tam vše, co vy zde, jen se nesetkáte ! „

„ Ale to ne „ šeptla jsem zděšeně a zklamaně. „ a není nějaká jiná možnost ? „ dodala jsem s malilinkatou jiskřičkou naděje v srdci.

„ Jedna malá možnost by snad byla, proto jsem udělal výjimku a vstoupil do této pro mne zakázané země. „

„ Povídej ! „ vykřikla jsem nedočkavě.

„ Ta malá možnost je v tom, že bys musela do toho přístavu, najít Michálka a pak ho dovedla k Nebeské bráně. Jenže je to strašně těžké. Mohu ti ukázat cestu k tomu přístavu, ale do něj nesmím. Tam bys musela hledat sama a času je málo. Když by se ti to přeci jen povedlo a Michala bys našla, pak ho musíš přesvědčit, aby šel s tebou. Na jedné straně budeš ty, co mu nabídneš dlouhou a těžkou cestu, na druhé straně jeho žlutý průvodce, co mu nabídne pohodlnou cestu, bez bolesti a utrpení. A když už se rozhodne, že půjde s tebou, musíš ho dovést k modré bráně. Tam začíná cesta na Nebeskou louku. Od ní už bude záviset všechno na tobě, jestli najdete Nebeskou bránu. Můžete tam bloudit celé roky. Troufneš si na to ? „

Otočila jsem se do místnosti a viděla oči mých přátel, které mě sledovaly.

V rychlosti jsem jim vypověděla vše, co jsem se právě dozvěděla.

Nastala chvilka ticha, kterou přerušil Kikinčin hlas.

„ Je to těžké rozhodnutí, tobě u nás snad nic nechybí a Michálka taky čeká bezstarostný život. Jen každého jinde. Náš dům je i tvůj dům, a Sofinka jistě bude čekat, ve vašem pokoji. Takže jestli chceš, tak utíkej hledat Michálka. Budeme na tebe myslet a budeme chodit k brance vás vyhlížet .“

Alda přikývl a Sofinka mi ukazovala, jak drží tlapky.

Všem jsem poděkovala a slíbila, že se vrátím.

Když jsem opouštěla vyhřátou chaloupku a tlapky se dotkly studeného sněhu, mísily se ve mně pocity smutku, napětí a odhodlání.

A tak jsme vyrazili.

Cesta ubíhala rychle, ani jsem si neuvědomovala, že peláším jako závodní chrt.

Anděl mi vyprávěl, co mne čeká, co musím udělat a jak.

Dozvěděla jsem se, že v přístavu bude spousta žlutých andělů se svými svěřenci, kteří budou čekat na tu svojí loď, že bude nesmírně těžké mezi nimi najít toho správného dříve, než nastoupí a odpluje navždy. Prý mi pomůže láska v srdci, ale jak, to anděl nevěděl. Věděl jen jedno – pokud Michálka najdu a on udělá první krok se mnou, ten jeho strážce zmizí a vše ostatní už bude jen a jen na mě. Od té chvíle neuvidím žádného anděla, ani ty, co vedou pejsky na Nebeskou louku.

Možná, že potkáme nějakého pejska cestou, jako já Sofinku , pomyslela jsem si, ale to bylo daleko. Nejprve jsem se musela soustředit na první úkol – najít Michálka.

Než jsem se nadála, sníh zmizel a já stanula na vrcholu jiného kopce. Pod námi svítilo obrovské město, tedy alespoň jsem si to myslela.

Anděl mi povídá „ tak Pretinko, tady naše cesta končí, tam dole , to je Nebeský přístav. „

„ A ty spousty světýlek ? „

„ To jsou žlutí andělé „ jeden z nich doprovází tvého Michala.

Koukla jsem dolů a pronesla „ Svatej Hafe, jak ho v tom mumraji najdu ?! „

„ Jak jsem ti říkal, použij své srdce, víc nevím „ odvětil anděl.

„A ještě něco – můžu s tebou dojít ještě kousek na ten vršek před námi, pak už budeš muset běžet sama.“

Přikývla jsem , ale duchem již jsem stejně byla tam kdesi dole a přemýšlela,co myslel tím srdcem. Snad se to včas dozvím.

Již jsem se chtěla rozloučit, když tu mě anděl ještě zastavil.

„Nikdy mě to nenapadlo, ale teď, jak jsme se k tomuto místu přiblížili, to najednou cítím. Musíš spěchat, ty lodi odplouvají vždy po měsíci poté, co sem skupinka dorazí. A tvůj Michal přišel právě před měsícem . „

„ Jejda „ vyběhlo mi z tlamičky, „ kolik mám tedy času ? „

„ Do dnešní půlnoci, to je jen několik hodin. Přeji ti mnoho štěstí, už se nikdy nesetkáme. Neztrácej čas a utíkej, nebo si to můžeš ještě rozmyslet a vrátit se ke svým přátelům.“

„Nemohu si to rozmyslet, musím tam jít a k přátelům se určitě vrátím, na to se můžou spolehnout. Vyřiď ji, ať mi drží tlapky a děkuji ti, žes za mnou přišel, tak já utíkám. „

Otočila jsem se k přístavu a vyrazila. Bylo mi divně. Odhodlání se střídalo s úzkostí, napětí s vírou, v hlavě mě hučelo jako v úlu.Ještě jednou jsem se ohlédla, jestli tam anděl ještě stojí a všechny pocity vystřídal údiv. Na kopci stál Alda, Kikinka,Čita, Sofinka a Spajk a na moje ohlédnutí reagovali zvednutím tlapek. „ Nejsem v tom sama ! „ řekla jsem si a téměř slyšela, jak mi kámen spadnul ze srdce. Tlapky dostali novou energii a já se rozběhla dolů, k přístavní zdi.

Přístavní zeď byla vysoká a černá. Když jsem k ní doběhla, žádná světla jsem neviděla, jen velikánskou bránu před sebou. Při její velikosti se mě začala zmocňovat úzkost, ale hned jsem si uvědomila, proč tu jsem. Vstoupila jsem ještě váhavě, když tu se z věže nade mnou ozvalo hromové BIM !

Lekla jsem se, až jsem se připlácla k zemi a další BIM !

Když se to opakovalo po páté, došlo mi, že to jsou věžní hodiny. S napětím jsem počítala, kolik že to vlastně je a při každém úderu jsem si přála, aby byl poslední. Nakonec jsem jich napočítala hrůzných devět.

„ Tak to mám jen tři hodiny na to, najít Michálka „ pomyslela jsem si, ale vůbec jsem netušila jak to udělám.

Vstoupila jsem do přístavu a rázem se vše změnilo. Přede mnou se otevřela dlouhatánská do levého oblouku směřovaná cesta. Po její levé straně bylo nekonečné množství lávek ústících do černých lodí, po pravé samé přístřešky ve tvaru nekonečně dlouhého otevřeného altánu. V nich a všude na cestě jsem nejprve uviděla obrovské množství těch žlutých, nad zemí se vznášejících postav, jejichž záře mě doslova oslepovala. Jak jsem se rozkoukávala, uviděla jsem poblíž každé temnou siluetu potácejícího se tvora. A kupodivu jsem neviděla zprvu žádného pejska, ale kočku, pak koně, nebo osla a dokonce želvu.

„ No nazdar , tady jsou všechna stejně postižená zvířátka ! Budou jich tisíce, jak mám najít jednoho Michálka ? „ propadla jsem téměř beznaději.

 Z ní mě však vyrušil nepříjemný, vrzavý zvuk.

Ohlédla jsem se a uviděla, jak se uprostřed průchodu věžní branou otevřela malá dřevěná vrátka.

„ Asi někdo, kdo zvoní jde ven „ pomyslela jsem si, ale stále nikdo nevycházel a ten otvor mě jakoby přitahoval, takže jsem nemohla jít dál.

A pak najednou jsem se přistihla, jak vstupuji dovnitř a jak stoupám po schodech výš a výš.

„ Ano, to je ono ! Jdi za svým srdcem ! Tak to přeci říkal anděl. Podívám se shora, jak přístav vypadá a třeba na něco přijdu ! „

Nápad to byl sice dobrý, ale když jsem se podívala nahoru, viděla jsem jen schody, schody a zase schody.

 „ Uf, to mám co dělat „

Nevím, jak dlouho jsem hopkala nahoru, těch schodů bylo snad tolik, kolik jsem jich vyhopkala domů za celý život, ale nakonec jsem se přeci jen dostala na vrchol a přistoupila k zábradlí.

„Jejda“ málem se mi zatočila z té výšky hlava. Pomalu jsem se rozhlížela a přístav byl čím dále tím větší a já oproti němu čím dále malinkatější.

„Jak mám v tomto mumraji najít Michálka, když mám tak málo času „ posteskla jsem si nahlas., „to nikdy nedokážu ! „

Napadlo mě, kouknout se ještě na druhou stranu, odkud jsem přišla, jestli neuvidím své přátele.

Obešla jsem ten ohromný zvon a vykoukla na druhé straně a vykulila oči. Za branou byla všude tma, žádná světla, hvězdičky, no prostě nic. Již jsem se chtěla obrátit k přístavu, když tu cosi upoutalo mojí pozornost. Kdesi, ve směru, odkud jsem přišla přeci jen jsem zahlédla nějaká světýlka. Byla strašně maličká a svítila červeně. Když jsem se podívala pozorněji, podařilo se mi je spočítat. Bylo jich pět a byli srovnány v jedné řadě. Jako by tam kdesi daleko seděla rodinka s dětmi, pomyslela jsem si, ale hned mě to došlo! „ To jsou přeci Alda, Kikinka, Čita , Sofinka a Spajk  ! Myslí na mě, tak jako já na ně, vnímám je srdcem ! Přeběhla jsem na druhou stranu v naději, že mezi žlutými světýlky uvidím i jedno červené.

Dlouho jsem se rozhlížela ale stále jen stovky a stovky žlutých lemovaly přístavní hráz. Už jsem ztrácela naději když najednou …

„ Támhle je ! Vykřikla jsem radostí, protože na téměř druhé straně přístavu jsem mezi záplavou ostatních viděla jedno sice slabé, leč červené světýlko, které nemohlo znamenat nic jiného, než mého hledaného Michálka.

Ani jsem nevnímala ten kalup po schodech dolů !

Letěla jsem po tom nekonečném schodišti jako nikdy až jsem stanula u těch vrzavých dveří.

Radostně jsem seskočila z posledního schodu, ale má radost neměla mít dlouhého trvání.

BIM ! ozvalo se nad mojí hlavou . „ To není možné, přeci neuplynula celá hodina ! „ zděsila jsem se, „takhle to nikdy nestihnu ! „

Rozběhla jsem se po hrázi, ale byla to hrozná cesta. Teprve teď jsem si všimla, že některá zvířátka jejich průvodci vedou na nějakém vodítku, takže jsem často musela měnit směr, nebo se docela zastavit a obíhat je. Opět se mě zmocňovala deprese a beznaděj a neklidně jsem neustále očekávala, kdy se zvony ozvou zas.

Kličkovala jsem středem cesty a nekoukala nalevo ani napravo,věděla jsem jen, že se musím dostat na druhou stranu té obrovitánské stavby.

BIM ! zaznělo znovu jako prásknutí bičem.

Přinutilo mě to zastavit. Prodrala jsem se až k vodě, abych se podívala, kde vlastně jsem. Uviděla jsem mnoho lodí a světýlek jak  za sebou, tak před sebou. Snažila jsem se myslet jen na jedno, na to červený, kdesi přede mnou a skutečně to fungovalo, ale zahlédla jsem ho ještě strašně daleko.

Nevnímala jsem čas, nevnímala jsem dění okolo sebe, nevnímala jsem únavu, nastupující bolest tlapek. Pádila jsem dál, jako o život. Vlastně pro život. Tam někde v dáli je můj Michal, a jeho čas se strašidelně krátí.

A najednou se ozvalo hrozitánské BIM !

Ten zvuk mě najednou doslova paralyzoval. Zastavila jsem se a nebyla schopna jakéhokoliv pohybu.

„ Nestihla jsem to ! „

Za mým ocáskem se ozvalo zlověstné troubení lodního rohu.

Prudce jsem se otočila, vše přehlušil další úder.

A tu jsem uviděla ve skrumáži světel u té lodi i jedno slaboučké, ale červené.

Posbírala jsem zbytky sil a vyrazila k němu.

Viděla jsem velkou černou loď, můstek z břehu na ní a na tom mostíku frontu žlutých andělů se svými svěřenci. A někde v polovině toho zástupu, ještě na břehu zářil malý rudý bod.

Cítila jsem, jak mi síly docházejí, jak tlapky tuhnou a pozorovala, jak se ten bod pomalu posouvá dál a dál.

Již jsem neběžela, jen se doslova šourala . „ Michale ! „ štěkla jsem „ počkej na mě ! „

Pohyb přede mnou ustal, získala jsem pár drahocenných vteřin.

A pak jsem ho uviděla ! Stál tam, pohublý, otočený ke mne ocáskem.

„ Michale, tady jsem „ vyštěkla jsem znovu.

Neotočil se, jen kroutil hlavou ze strany na stranu, jako když něco hledá.

„ Tady, za tebou, otoč se ! „ štěkala jsem z plných plic.

Konečně to zabralo a Michal se otočil mým směrem. Uviděla jsem jeho nepřítomný pohled, jiskry v jeho očích byly vyhaslé.

S vypětím posledních sil jsem se dobelhala k němu a dotkla se jeho čumáčku svým.

„ Michálku, to jsem já, Pretinka, poznáváš mě ?“

Cítila jsem, jak mé srdce pálí a nepotřebovala jsem odpověď .

„ Přišla jsem si pro tebe, pojď se mnou, zavedu tě domů „

„ Domů ? „ sípavě odpověděl „Pretinka ? Ach ano, už si vzpomínám ! Co tu děláš ? Anděl mě přeci vede do nového domova „

Další rána zvonu nás přerušila.

„ To ne, když půjdeš s ním, už se nikdy nesejdeme, proto jsem tady, abych tě odvedla k sobě domů. Pojď se mnou ! a jeho neposlouchej ! Prosím ! „

Loď opět začala troubit a do toho rámusu ještě znovu udeřil zvon. Další slova byla zbytečná, stejně by je nikdo neslyšel.

Tak jsem se znovu přiblížila až těsně k Michalovi a olízla mu čumáček. Udělal to samé.

Troubení lodi ustalo, ozvalo se rachocení, jak se můstek zvedal a já, opřená o Michala pozorovala, jak loď spouští plachy a vydává se na cestu bez mého Michálka.

Loď se pomalu vzdalovala, když tu se ozvalo další ohlušující BIM !

„ To je dvanáctý úder „ tiše řekl do doznívajícího zvuku Michal a já s hrůzou pozorovala, jak se vše mění. Lodní světla pozvolna pohasla, tisíce světýlek v ohromném přístavu se pohroužilo do černé, neprostupné tmy. Až mě zamrazilo, z toho prázdna, tak jsem se rozklepala.

„ Co se stalo ? „ ptal se mě Michal,“nic neslyším. „

A skutečně, nejen že zmizela všechna světla, ale ustanul i veškerý hluk, který mě celou cestu přístavem provázel.

„ Byla zde spousta světel a množství zvířat a andělů, ale najednou tu není nic, jen tma, vůbec nic nevidím „ odpověděla jsem co možná nejklidněji, ale z mého hlasu musela být cítit obava.

„Aha, takže jsme někde, nevíme kde, a ani jeden nic nevidíme ? „

„Ano, je to tak. Co budeme dělat ? Když si představím, že tu všichni stále ještě jsou, viděla jsem tu i tak ohromná zvířata jako jsou sloni, nebo tygry, co když na někoho takového narazíme ? Rozdupe nás nebo sežere ! „

„Počkej, uklidni se, musíme přemýšlet „ zněla odpověď, kterou strašidelně opakovala ozvěna.

„Slyšela to ? „

„Co ! „vyjekla jsem neschopna skrýt strach.

„Poslouchej, je tu ozvěna ! „ vyštěkl Michal

„…..ozvěna,ozvěna, ozvěna „ neslo se mu v odpovědi.

„Jo, tu slyším, co je s ní ? „

„ No, když je tu ozvěna, tak tu nejsou ta ostatní zvířata, je to tu prázdné, jinak by se neozývala ! Toho se chytíme na začátek ! „

A měl pravdu. Zase to byl můj Michal, ten statečný, rozumný a rozvážný psí kamarád. „ Tak jo, kudy půjdeme „ špitla jsem.

„Haf „ zazněl Michalův hlas a z temné noci přišlo několik odpovědí.

„ Musíme se otočit, před námi je moře, tam se nemá ozvěna kde odrážet, takže za námi je přístavní hradba. „ Drž se po mém boku, ať se neztratíme . „

Chtěla jsem udělat krok ale cítila jsem, jak mám tlapky těžké , a jak mě při každém kroku doslova pálí bříška. Navíc se mi zdálo, že stojím v něčem vlhkém.

Svěřila jsem se mu  a cítila, jak Michalův čumák sjíždí po mé tlapce dolů, slyšela jak jí očmuchává . Pak se narovnal a láskyplně se o mě zlehka opřel.

„To vlhké, to je tvoje krev, musíš mít tlapky ušoupané do krve, jak si utíkala !  Jestli chceš, ponesu tě, nebo si chvíli odpočineme . „

Obojí jsem zamítla. „ Musíme jít, čím dříve odejdeme, tím lépe, máme dlouhou cestu. Snad až vyjdeme z města uvidíme nějaké světlo . „

„ Máš pravdu a já už vím, jak najdeme alespoň kousek cesty zpět. Jak si utíkala, musela tu zanechat pachovou stopu, Sice nevidím, ale čich mám výtečný „ a zavětřil.

„ Mám to, tak pojď, jestli můžeš .“

Přitakala jsem a lehce se opřela o Michálkův bok. Každý krok byl pro mě utrpením, v očích jsem měla slzy, takže jsem byla ráda, že mě nevidí.

Nevím, jak dlouho jsme se takto belhali, když tu náhle se mi zdálo, že vidím náznak světla.

„ Michale ! něco vidím ! Vychází to z leva tak sto metrů od nás „

„No paráda, já ti říkal, že to zvládneme  seš šikovná holka. Navíc tím směrem vedou tvoje stopy.

Sto metrů je pro psa jen skok, ale naše chromá, polomrtvá dvojice to zvládla za více jak hodinu. Světlo bylo sice slabé, ale jasně nám říkalo, že jsme se přiblížili k bráně. A pak jsme stanuli před ní. Před námi se rýsovala gigantická silueta vstupní věže, za ní v dálce zářilo oranžové světlo.

„Michale, vidím světlo ! „ vyštěkla jsem radostí „ a před námi je brána přístavu, jsme venku ! „

Michal se na chvíli zastavil, napřímil a pak povídá : „ to je dobře, že už něco vidíš, ale tvoje stopy vedou dál stejným směrem. Toto je jiná brána. „

Souhlasila jsem a vyprávěla, co mi řekl anděl, jak musíme najít tu cestu na Nebeskou louku, že tam, odkud jsem přišla ta cesta nevedla.

„ Dobrá, tak jdeme za světlem „ rozhodl za oba. „Veď nás .“

Sotva jsem prošla branou, cítila jsem, jak mě tlapky přestávají bolet.

„ Skvěle ! Už mě tlapky nebolí, můžeme běžet, budeme tam dříve „ radostně jsem zavýskla, ale pak se podívala na Michala. Stál tam, smutný pohled směřující kamsi před sebe.

„Promiň, já zapomněla „ snažila jsem se o omluvu a on mě lehce šťouchnul čumáčkem, jako že jí přijímá. No ale šli jsme svižněji a světlo bylo čím dále tím blíže.

Po nějaké době mi Michal povídá : „ U moře byla zima, ale tady je čím dále tím větší teplo co ? „

„No jo, máš pravdu. To je dobře. Pamatuješ, jak jsem se ráda vyhřívala na sluníčku ? „

„Pamatuju, když si odešla, často jsem na to myslel a někdy jsem se tak hřál místo tebe. V tu chvíli mi bylo dobře, nic mě nebolelo. Nebo jak jsme spolu chodili na salámek, jak jsem tě zlobil při běhání do schodů, na naše společné výlety ……“

Vyprávěl dál a já poslouchala a nebýt psem tak se červenám, protože jsem si na nic z toho ani nevzpomněla. Ale utěšovala jsem se tím, že na Nebeské louce se to prostě zapomene. A tak jsme šli dál a dál, povídali si, když tu náhle jsme prošli přes malé návrší a já s křikem zastavila. „ Michale stůj ! „

Sálavé teplo z ohromné díry v zemi doplňovaly šlehající plameny a tam kdesi dole stála ohromná strašidelná vrata.

Nemusela jsem říkat víc, Michal odpověděl za mě : „ cestu jsme nenašli, tohle vede do pekla viď .“

„Ano“, přitakala jsem a rozhlížela se okolo, jestli někde nevede nějaká jiná cesta, ale vše okolo nás bylo zahaleno v ohnivý opar. „ Nevím jak dál „ přiznala jsem zkroušeně. A opět se spoléhala na Michalův úsudek. Ten stál a dlouho přemýšlel. Pak se mě ptal, na směr, kterým jsem šli a směr, kterým jsem přišla do přístavu.

Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale byl hodně dezorientovaný. „ Je to na tobě, musíš rozhodnout ty, já teď nevím jak dál.

Zbystřila jsem a co nejpozorněji se rozhlížela kolem. A pak jsem uviděla malou, ale zřetelnou pěšinku. „ Vidím cestu , ale je hrozná ! Vede přímo po okraji té ohnivé propasti a stáčí se vlevo, to je správný směr, kudy musíme jít.

Jen se bojím, musíme projít těsně okolo toho vyvěrajícího ohně.

„Nedá se nic dělat „ jdeme. Veď mě Pretinko, „

Opřela jsem se tentokráte o Michálkův levý bok, abych ho strkala co nejdále od pekelné brány a pomaličku jsme se sunuli kupředu. Když jsme míjeli hlavní vchod, vrata se s vrzavým skřípotem začala otevírat. „ Otevírá se to, musíme rychle ! „ panikařila jsem a strkala Michala, co mi síly stačily. Došli jsme na okraj, když se z vrat vyřítila ohromná ohnivá obluda a hnala se k nám. „ Letí na nás něco strašného „ zaslechla jsem ještě svůj hlas jakoby v dáli. Naše sevření povolilo, přestala jsem cítit tlukot Michalova srdce. Prakticky bezmyšlenkovitě jsem se postavila čelem k přilétající nestvůře a zaujala „bojovou „ pozici mezi Michalem a tím monstrem. Cenila jsem na to zuby a vrčela , seč mi síly stačily. V té chvíli jsem si neuvědomovala, že já, drobná šeltií holka chci zastrašit něco ve velikosti panelového domu, jen jsem si uvědomovala, že za mnou stojí můj Michálek, slepý a bezmocný se bránit. Tedy alespoň jsem si to myslela.

Ta ohnivá věc se přihnala ke mně a já z blízka viděla ďábelskou hlavu plnou plamenných zubů. Zastavilo se to a z nozder tomu vycházel štiplavý dým. Chvilku to tak koukalo na můj ubohý pokus o obranu a pak se to změnilo v dlouhého hada , proletělo mi to nad hlavou a zmizelo v černé noční obloze.

Oddechla jsem si a otočila hlavu doprava.Stál tam Michal, celý naježený, s tlamou hrozivě dokořán a v nevidomých očích se mu lesky pekelné plameny.

„ Je to pryč „ špitla jsem,“ peklo nás nechtělo, půjdeme honem dál. „

Michal přitakal, já se o něj znovu opřela a slyšíc tep jeho srdce jsem ho vedla kolem plamenné rokle dál, kamsi do černé tmy.

Jen jsme minuli poslední hranu pekelné propasti, před námi se rozprostřela hvězdná obloha a tam v dáli, daleko, až na samém obzoru jsem uviděla malilinkatý červený bod.

Těch pár světýlek mi hned zlepšilo náladu, ale na druhou stranu jsem začala pociťovat chlad. Čím dále jsme se vzdalovali od pekelné brány, tím byl větší.

Ještě více jsme se opřeli jeden o druhého, abychom se navzájem hřáli.

„Teplo tu zrovna není „ zamumlal Michal a z čenichu mu ukápla studená kapka.

„Představoval jsem si, že na nebeský louce bude líp „.

„To bude, neboj, jen na ní musíme dojít“ chlácholila jsem ho „ ještě jsme nenašli ani cestu, co k ní vede „

„ A ty víš, kde jí hledat ? „ ptal se a já vycítila pochybnosti v jeho hlase.

Po pravdě jsem neměla ani tušení, kde by mohla ta dlouhá cesta začínat, ale nesměla jsem to dát znát.

„ Jasně že vím , jen jsme od jejího začátku ještě daleko, musíme projít touto krajinou a tady to neznám. Ale vidím to malý, červený světýlko, co nás vede“ snažila jsem se přesvědčivě zalhat a snad to i zabralo, protože můj druh na této krkolomné cestě již nic nenamítal.

A tak jsme šli dál ztemnělou krajinou. Již nebyla temná a zlověstná, čím dále tím více hvězd zářilo na obloze a osvětlovalo nám cestu. Šlo se nám poměrně dobře, kamenitý povrch vystřídala měkká tráva, jen tu a tam se nám do cesty připletlo nějaké křoví, ale již to nebyly velké plochy, které se musely pracně obcházet jako na jejím počátku, nýbrž jen ojediněle stojící keře.

A pak jsme šli táhlým dlouhým kopcem porostlým jen vysokou trávou, vstříc hvězdnaté obloze, když tu náhle …..

„Michale stůj ! „ štěkla jsem a oba jsme stanuli na místě.

„Co se děje „ ozval se zmatený hlas .

„Jsme na vrcholku kopce. Škoda, že nemůžeš vidět tu nádheru ! „

„Stačí, že jí vidíš ty, tak mi jí popiš „ něžně odpověděl a já se dala do vykreslování toho, co vidím.

„Vidím všude okolo nás spoustu hvězdiček. Jsou různě barevné – bílé, žluté až oranžové, některé blikají do modra, jiné září zeleným nádechem. Mám pocit, jako že se všechny mírně hýbou, jako by nás k sobě lákaly. A uprostřed září pětice červených, to jsou jistě Alda,Kikinka,Čita, Sofinka a Spajk, ti nám ukazují cestu. A když se podívám z kopce dolů, vidím tam pěšinku ! To je jistě ta, co vede k nebeské bráně ! Michale, našli jsme to ! Teď už jen sejít dolů a pak už bude dobře. Jen musím vymyslet, kudy dolů, je to tu docela prudké.“

„ Já ti neporadím, já z té krásy nic nevidím. Když už tě přátelé dovedli až sem, snad nám poradí i na ten poslední kousek „ radil jako vždy moudře Michal.

„ To máš pravdu“ odvětila jsem a na celé okolí začala volat : Sofinko, Kiki, klucí, tady jsme ! Děkujeme za pomoc v hledání cesty, ale ještě potřebujeme ukázat kudy dál. Pomůžete ? „

A náhle se to stalo. Všechny ty hvězdičky se daly do pohybu. Začali se před námi shlukovat podle barev do pruhů, až vytvořily od nás na kopci dolů k cestě duhový most, nad jehož středem zářila ta červená pětice.

„ To je nádhera ! „ vzdychla jsem a barvitě vylíčila Michalovi, co se stalo.

„Myslíš, že po tom hvězdnatém mostě se dá jít ?“ zapochyboval.

„Uvidíme , udělej krok vpřed . Nic se nestalo, tak ještě jeden !“

Krok sun krok jsme se posouvali z kopce na duhový most a vskutku, za pár okamžiků jsme kráčeli po měkkém duhovém polštáři směrem dolů.

Když jsme se dotkli tlapkami cesty, most náhle zmizel.

„A jsme na cestě „ radostně jsem zavýskla. Teď uvidíme, jestli je to ta správná.“

„Jak to poznáme ? „ ptal se Michal.

„Hned uvidíš „ odpověděla jsem a vzpomněla si na svou cestu a naše společná kouzla.

Představila jsem si , jak jsem si přála první altánek, jak jsme ho pak cestou vylepšovali a podle toho jsem v duchu vyslovila své přání.

U cesty vyrost krásný dřevěný srub.

„Michálku, tak jsme na té správné cestě „ s potěšením jsem oznamovala a hned mě napadlo další přání.

„Přeji si „ říkala jsem si v duchu,“ ať Michal zase vidí . „

Na to se ozval Michalův hlas.

„A jak si to poznala, že tato je ta správná ? „

Protože se tu plní přáníčka na která si pomyslíš. Chtěla jsem pro nás příbytek a před námi je krásný srub a uvnitř jistě plápolá krb a je nějaká dobrota k jídlu. „

„Tak to je dobrá zpráva, konečně se ohřejeme od něčeho jiného než od pekelných plamenů „ lehce zažertoval Michal, „ škoda, že to nevidím, tak mě veď , půjdeme tedy domů .“

Trochu jsem posmutněla, protože přání, aby viděl zjevně nezafungovalo. Utěšovala jsem se tím, že na Nebeské louce se všechno zpraví a budeme zase čilí a zdraví.

Zlehka jsem se opřela o Michalův bok a řekla : „když domů, tak jdeme domů „ a vstoupili jsme do mnou vymyšleného domku.

Měla jsem pravdu, ihned nás obklopilo příjemné teplo a z mističek na zemi zavonělo něco velmi příjemného. A po chvilce jsme usoudili že i dobrého. Michal mě pochválil za mojí šikovnost a ocenil tuhle možnost. Zkoušel také nějaká přáníčka, ale u něj se neplnila. Byl z toho zklamaný, ale podařilo se mi ho přesvědčit, že je možné, že jeho cesta byla jiná, proto se zde jeho přání neplní. Že ale bude stačit, když je vysloví nahlas a já se mu je pokusím splnit.

Nějakou dobu jsme si povídali o všem možném, co jsme zažili v poslední době.

Nakonec jsme se uložili před krb na měkkou podušku a opřeni jeden o druhého jsme zase po dlouhé době spolu usnuli.

„Tak ať se ti něco krásného zdá Michálku „ pomyslela jsem si ještě a znavená od toho dobrodružství usnula.

Nevím, jestli jsem spala dlouho či jen chviličku, ale když jsem se probudila,ohýnek ještě hřál. Očkem jsem koukla po Michalovi a on tam nebyl !

Vyděšeně jsem vyskočila a letmo prohlédla celou místnost, ale nikde jsem jej neviděla. Vyběhla jsem proto ven, s přáním, že snad si jen odskočil, a já ho tam najdu. A skutečně. Ležel kousek od domku na kamenité zemi schoulený do klubíčka a klepal se zimou.

„Michale, co tu děláš ? překvapeně jsem se ho ptala.

„ Musel jsem ven, ale pak už jsem nemohl najít cestu zpět, jako by tam ten srub nikde nestál. Protože jsem strašně unavený, tak jsem si tu lehl, že si odpočnu, ale je mi zima.“

„Tak pojď, ukážu ti cestu „. Lehce jsem se o něj otřela čumáčkem a znovu jsme vstoupili do našeho provizorního příbytku.

„Tady je krásný teplo „ zaradoval se a když jsem ho dovedla k jeho dečce, téměř okamžitě na ní usnul. Opřela jsem se tedy o něj, abych cítila, kdyby zase někam cestoval a znovu jsem se ponořila do spánku.

Tentokráte se mi zdálo, že spím hodně dlouho, přesto, když jsem otevřela oči, bylo vše při starém. Michal vedle mne chrupkal, jako by právě usnul.

Vstala jsem a přála si nějakou snídani. Krásně to zavonělo, tak jsem mističku nasunula Michálkovi pod nos, ale vše marné, vesele spal dál. Protože na cestě na nebeskou louku čas neběží jako na zemi, nedalo se odhadnout, zda je den či noc, stále bylo stejné šero.

Po dlouhatánském čekání jsem si řekla, že se nedá nic dělat, že ho musím vzbudit.

Šlo to těžko a Michal se jen velmi malátně probouzel.

„ Kde to jsem ? „vyhrkl, když se konečně vzbudil.

„ Neboj, si se mnou , a našli jsme tu cestu k nebeské bráně, pamatuješ ?“

„Zavrtěl hlavou, jako že ne a pak povídal : nic si nepamatuji, jen to, jak jsem šel do přístavu a čekal na loď a pak na mě někdo mluvil. Zdálo se mi, že ten hlas znám, ale nemohu si vzpomenout, čí byl. A proč je tu taková tma ? „

Div že jsem se nedala do bolestného  kvílení. Nejenže můj Michálek mě nevidí, teď začíná ztrácet paměť. Kdo ví, jak to bude dál, snad dojdeme k cíli.

„Musíš být statečná, ty to dokážeš  !“ říkala jsem si v duchu, když jsem Michala strkala na cestu na další pochod. Bylo na něm vidět, že se mu nechce a že je dost slabý. Sice ještě před pokračováním naší pouti snědl, co jsem mu přichystala, ale po pár metrech se mu udělalo špatně a vše zase vyzvracel.

„Co mám dělat ? „ tázala jsem se sama sebe , „takto to nikdy nedokážeme !

Ale přeci mě anděl na tu výpravu neposlal s tím, že nedojdeme k cíli, takže nějaké řešení musí být .“

Usoudila jsem, že je čas přestat mudrovat a že je třeba konat. Přistoupila jsem k Michalovi, zlehka se o něj opřela a rázně, až mne to samotnou překvapilo zavelela : „ jdeme ! „

Kupodivu neprotestoval a tak jsme se pomalým tempem sunuli dále, někam tam, kde snad je cíl naší cesty.

Netušila jsem, kde to je, ale s obavou jsem koukala, jak naše kroky byly stále pomalejší, přestávky častější a delší.

Ušli jsme snad jen několik stovek metrů, když už Michal nemohl dál a tak jsem nám znovu vytvořila obydlí pro odpočinek.

Když usnul, vyšla jsem ven a rozhlížela se okolo. Před námi na cestě bylo vidět záři majáku, to ano, ale byla stále slabá. Přemýšlela jsem dlouho, co dál a pak se přistihla, že běžím – běžím po té cestě vpřed, zanechávajíc svého druha kdesi v dáli za sebou. „Ještě kousek, „ volala jsem sama na sebe v duchu „ snad ta brána nebude tak daleko „ .A měla jsem pravdu. Zanedlouho jsem uviděla první bránu před sebou. „ To je ona ! „ radostí jsem vyštěkla, když dojdeme k ní, máme vyhráno ! „ Otočila jsem se a utíkala zpět k chaloupce. No, musím se přiznat, běžela jsem celkem dlouho.

„Aj aj aj, při běhu je to docela dálka, při té naší pomalé chůzi to bude trvat asi několik dní, ale co, už vím, že cíl naší cesty se blíží a třeba to pomůže i Michálkovi nabrat sílu a energii. „

Honem jsem jej tedy vzbudila a řekla mu, vše, co jsem právě zažila a viděla. Jeho nepřítomný pohled i mimika nevěstily nic dobrého.

„Michale ! Slyšíš mě ! Co ty na to ! „

„Slyším „ odpověděl téměř šeptem. „ Jdi na svou louku, já nemám dost síly. Nejsem schopen jít dál, sotva se postavím. Jsem strašně unavený, chtěl bych spát.“

Přemýšlela jsem, co dál, přeci nezůstaneme před branami Nebeské louky !

„ Když nemůžeš, tak tě ponesu ! „ vypadlo ze mne, ale hned jsem si uvědomila, že by to asi těžko bylo možné. Michálek byl o dost větší než já a taky o dost těžší.

A pak mi hlavou probleskl nápad.“Ne, já tě povezu ! „ a ihned jsem si přála malý vozík, jako tahají koně. „ To je ono ! „ chlácholila jsem se v duchu, „ Michale, tady si lehni ! „ a strkala jsem jej do vozíku.

„Co to je ? „ ptal se mě nedůvěřivě.

„Taxi“ odpověděla jsem co možná nejpřívětivěji, ale nebyla jsem si jistá, že dokážu Michala i s vozíčkem utáhnout.

Strčila jsem hlavu do ohlávky a ze všech sil se pokusila táhnout. Kola se pomalu roztočila. Nápad to sice byl dobrý, ale rychlost našeho divného spřežení byla menší, než včerejší chůze. Když jsem si to uvědomila, ještě zarputileji jsem napínala všechnu svou sílu, aby se náš kočár dal do pohybu.

Znovu a znovu mé tlapky srůstaly se zemí, abychom se posunuli vpřed, znovu a znovu jsem těžce lapala po dechu z neskutečné námahy, kterou jsem podstupovala, ale tvrdošíjně jsem tlačila kola dál a dál po pěšině, vedoucí k vytouženému cíli.

A pak jsem, po hrozně dlouhé době, zahlédla tu bránu v dáli před námi. Srdíčko se mi rozbušilo napětím a očekáváním, zarputilost byla ta tam, síla mě opustila a vůz se zastavil. Znavená a vyčerpaná jsem padla do prachu cesty, nemohouce dál.

 

Nevím, jestli jsem vyčerpáním usnula, či na chviličku ztratila vědomí, ale probudilo mě něco teplého a mokrého na čumáčku. Otevřela jsem oko a uviděla dva veliké tmavé usměvavé korálky.

„ Pretinko vstávej, už jsme tady ! „ zaslechla jsem drobný štěněčí hlásek, který mi byl povědomý.

„ Sofinka ? „ podivila jsem se nahlas a z překvapení vyskočila na všechny čtyři.

„ Jasně že já, a taky všichni kamarádi „ smál se přede mnou ten prcek, „ uviděli jsme vás támhle přes branku, tak vám běžíme naproti . „

„A taky pomoci „ ozval se o poznání hlubší Aldův hlas. „Máš to zapotřebí. „Přitakala jsem a než jsem stačila ještě něco dodat, Alda již organizoval další cestu. Vozík pod Michalem zůstal stejný, ale přední část se náhle prodloužila a místo té mé ohlávky to najednou bylo čtyřspřeží !

„ Pretinka si stoupne támhle dopředu vpravo, Čita vedle ní. Já potáhnu za Pretinkou, Kiki za Čitou a za chvíli jsme za branou. Tak pojďme se připravit, času je málo. Kouknula jsem na vozík, Michal tam bezvládně ležel a asi ani nevnímal, co se kolem něj děje. Urychleně jsem se přesunula na své místečko.

„Všichni připraveni ? „ zazněl Aldův velitelský hlas, „ tak jedeme ! „

Společně jsme zabrali a vůz se dal do pohybu. Ani jsme se nemuseli moc snažit, přeci jen naše společné síly si s ním hravě poradili. Okolo pobíhala Sofi se Spajkem a Sofie na nás pištěla : „hyjé koníčci hyjé ! „

Brána se blížila mílovými kroky a než jsme se stačili zapotit, projížděli jsme vítězoslavně mezi jejími oblouky. Všichni čtyři jsme se přitom tvářili důležitě a nesli se jak praví plnokrevníci .

Sotva jsme minuli bránu, vozík se sám zastavil a naše postroje zmizely.

S napětím jsme se otočili a pozorovali, co Michálek.

Pomalu otevřel oči, chvíli si nás prohlížel a pak opatrně slezl z vozíku, který se vzápětí také ztratil.

„ Kde to jsem ? „ zeptal se nahlas.

„ Toto je nebeská louka „ špitla jsem a bála se, co bude následovat.

Vypadal, jako když se rozhlíží, pak se otočil ke mne a zašeptal : „ta je ale nádherná, už jsem si myslel, že jí nikdy neuvidím ! „

Radostí jsem se rozštěkala. „ Už vidíš ! Vidíš louku, mě i kamarády ! „

„Vidím , a strašně rád tě zase vidím. Představíš mě přátelům ? „

Kývla jsem a seznámila ho s Aldou, Kikinkou, Čitánkem, Sofinkou i Spajkem. Chtěla jsem mu hned začít vyprávět vše, co jsem prožila, ale Alda mě přerušil.

„ Tak tě tu vítám Michale, Pretty nám o tobě hodně vyprávěla. Prý si byl nejrychlejší pes v okolí. Už máš dost síly, abys mohl běžet ? Dáme si lehký závod támhle k tomu stromu a zpět, aby ses procvičil, co ty na to ? „

„ No, můžeme to zkusit „ přikývl.

„ Já se přidám „ hulákal Čita, uvidíš, proč mě tu říkají pikaču. Tak připravit, a start ! „ Vyštěkl a společně s Aldíkem vyrazili ke vzdálenému stromu.

Michal ale zůstal stát a chvíli je pozoroval.

„ Copak, tlapky tě ještě neposlouchají ? „ s obavou v hlase se ho tázala Kikinka.

Michálek se na ní podíval, usmál se a povídá : „ dávám jim náskok ! „ a rozesmál se na celé kolo. „ Teď se dívej ! „ ještě vyštěkl a rozběhl se. Po pár metrech jsem viděla, jak mu tělo typicky klesá dolů, skoky se prodlužují a za několik okamžiků již doslova letěl nad zelenou travou. U stromu již ztrácel na soupeřící dvojici jen několik metrů a na cestě zpět kolem nich běhal v kruzích a pobízel je k rychlejšímu tempu.

„ Teda, to koukám „ funěl po doběhu Alda, „ty seš tedy opravdu rychlík , budeme spolu chodit na psí závody. Já jako nehrající trenér, ty jako Aldův expres ! „

„ Tak jo trenére, to by šlo „ uchechtával se Michal, na kterém nebyl znát ani ždibíček únavy.

„ No ale, teď budeme mít něco zcela jiného na starosti „ usmál se pod vousy Alda.

„ Běžíme domů, ať přijdeme včas. „

„ Včas na co ? „ zeptala jsem se, ale Alda jen zavrtěl hlavou, že to uvidíme sami.

A tak jsme se všichni rozběhli k domovu. „ Jé, hele, co to padá ? „ pištěla Sofinka a já zahlédla, jak se z nebes snáší bílý sníh.

„ No přeci snížek „ štěkal Čita,“ asi je i na louce zima.“

Alda ani Kiki neříkali nic a spěchali dále. Vše okolo nás se pomalu halilo do bílého hávu a než jsme se nadáli, všude to vypadalo, jako kdyby tu zima byla jíž dávno.

Před námi se objevila vesnička, kde byl i náš dům. Byla rovněž oděná v bílém, ale všude svítily tisíce malých světýlek. Dokonce i Aldův dům byl jimi obklopený.

Nezahnuli jsme ale po mostíku domů, nýbrž pokračovali dále na náves, ke kostelíčku. Stál tam krásný vánočně ozdobený strom ! Sotva jsme doběhli, ozvala se odněkud hudba a celou Nebeskou loukou se linuly tóny vánoční tiché noci.

Sedli jsme si všichni svorně k ostatním pejskům , poslouchali a koukali na tu krásu.

Teď tu sedím, opřená o Michálka, který mne objal tlapkou a jsme pár nejšťastnějších pejsků na světě.

 Když na nás vzpomenete, usmívejte se, netruchlete, nám je tu krásně.

A to je konec mého vyprávění.

Krásné vánoce všem na Nebeské louce.

Krásné vánoce všem Vám na Zemi.

To vám přejí : Pretinka s Michalem, Alda, Kikinka, Čitánek, Sofinka a Spajk.

 

Věnováno mé paničce Magdalénce.